Balušek Daniel A.: Příběhy run

Malá kulatá žena stála ve dveřích. Obličej měla zkřivený vztekem a zlostí, šátek kolem hlavy se jí svezl na ramena a z řídce ozubených úst padala jedna nadávka za druhou. S rukama v bok a široce rozkročena neměla v úmyslu ustoupit ze vchodu do domu ani o píď. Hrubost se jí vrážela do tváří, které se posypaly nehezkými skvrnami. Tenhle zlovolný jekot na celou ulici patřil mladšímu muži s řídkým plnovousem. Stál opodál, v rukou třmeny od postroje, jímž byl zapřažený statný osel do prázdného dřevěného vozíku. Muž chtěl ženě klidně domluvit, ale jeho slova zcela zanikala v neustávajícím řevu. Přiblížil se tedy blíž. To ženu pobouřilo natolik, že mezi rychle štěkanými sprostotami prskala zpěněné sliny. Rozpřáhla se, aby mu dala najevo, že má zmizet v nenávratnu. Do domu už ho nikdy nepustí, dupla několikrát na potvrzení tohoto již tak zcela zřejmého postoje.

Muž tedy bez pohnutí stál a přemýšlel, jestli dostane aspoň nějaké svoje věci. Žena se však otočila, vešla do domu a významně za sebou práskla dveřmi. Nedostane. Pobídl oslíka, otočil povoz a vykročil směrem k městu, které bylo nedaleko. Ač věkem mladý, šel shrbený a zlomený. Po tom všem, co se svojí sestrou zažil, neměl ani sílu se vztekat, jeho duši však zastínil hluboký smutek. Nad prázdnou cestou se rychle stmívalo. Jestli si nepospíší, do města už ho dneska nepustí. Ale do kroku nepřidal, bylo mu to jedno. Co temnějšího by mu ještě mohlo přijít do cesty? Snad jen sám Belzebub. Ale ten už má pro dnešek volno. Zabydlel se totiž v jejich domě, tedy v domě jeho sestry, ušklíbl se hořce...

(str. 32)