Bulwer-Lytton Edward: Zanoni (nezkrácený překlad Canopus)

Bližší informace

Tajuplný příběh z období konce 18. století se odehrává na pozadí zásadních společenských změn vrcholících Velkou francouzskou revolucí a poskytuje duchovní pohled na individuální i společenský život lidí. Má sloužit jako podnět pro nasměrování čtenáře k duchovním ideálům, ale také jako upozornění, aby lidé hledající v oblastech duchovních nauk nesahali k metodám nebo prostředkům slibujícím rychlý a snadný zisk, síly nebo schopnosti. Takové metody nebo prostředky v sobě totiž vždy skrývají nesmírná rizika a nebezpečí, která mohou nepřipraveného člověka velmi poškodit.Edward Bulwer-Lytton (1803 - 1873) byl anglický spisovatel, básník a dramatik. Byl to právě Bulwer, kdo v jedné ze svých divadelních her poprvé použil úsloví, že pero je mocnější než meč. Román Zanoni, k jehož napsání ho podle jeho vyjádření inspiroval sen, on sám označil za jedno ze svých nejkvalitnějších děl. Touto knihou byli ovlivněni i někteří představitelé literatury a duchovních směrů ve 20. století. Nový překlad Zanoniho poskytuje čtenářům možnost seznámit se s nezkráceným textem tohoto díla. Na konci knihy je navíc obsažen Slovníček pojmů.KAPITOLA IV

Tak šíří lásky žár, chtíč vášní žhavý,
led, který bázní hromadil se, taví.
Osvobozený Jeruzalém, zpěv IV, 88

Když nemusel věnovat volný čas nějakým zvláštním nárokům svéhopovolání, byl Pisani zvyklý nějakou dobu přes poledne spát.Byl to zvyk, který nevyplýval z pohodlnosti, ale spíše z nutnosti,protože tento muž spával v noci jen velmi málo. Ve skutečnostito byla právě doba přes poledne, kdy ať chtěl skládat, nebo cvičitna svůj nástroj, přece ani při nejlepší vůli nebyl schopen pracovat.Jeho duch se podobal těm studnám, které jsou plné vody zránaa navečer a které za nocí přetékají, ale které úplně vysychají, kdyžje slunce nejvýš. V této době manželova klidu se jeho žena obvyklevyplížila, aby nakoupila nezbytné věci pro jejich malou domácnostnebo aby si trošku ulevila povídáním (a která žena to nedělá?) s jinýmiženami. A v den, který následoval po tom skvělém triumfu,jak mnohá blahopřání musela vyslechnout!

V těchto chvílích bylo zvykem Violy sedávat přede dveřmidomu pod stříškou, která poskytovala ochranu před sluncem, alenebránila ve výhledu. Tady jste ji mohli nyní spatřit – na klíněměla zápisníček, ke kterému občas bez zájmu zabloudil její pohled.

Za ní se pnuly révové listy vyrůstající z klenutého mřížoví nadedveřmi a před ní se rozprostíralo moře, na jehož hladině pomalupluly malé loďky s bílými plachtami.

Když takto seděla a byla ponořená spíše do snů než do myšlenek,procházel kolem domu volným krokem a se sklopenýma očima nějaký muž, který přicházel směrem od Posillipa. Viola náhlevzhlédla a trhla sebou v jakémsi zděšení, když toho cizince poznala.Vyrazila bezděčný výkřik a kavalír se obrátil, spatřil ji a zastavil se.Jeden nebo dva okamžiky zůstal stát mezi ní a sluncem zalitýmoceánem a pozoroval v tichosti příliš vážné a vlídné na to, abymohla být považována za smělý kompliment, červenající se tvářa mladistvou štíhlost postavy před sebou. Konečně promluvil.„Jste šťastná, mé dítě,“ zeptal se téměř otcovským hlasem,„z životní dráhy, která vás očekává? Od šestnácti do třiceti let jehudba, kterou vydechuje potlesk, sladší než jakákoli píseň, kteroumůže vytvořit váš hlas!“

„Nevím,“ odpověděla Viola zajíkavě, ale přece jen povzbuzenamelodickou jemností přízvuku, kterým ji oslovil, „nevím, jestlijsem šťastná nyní, ale včera večer jsem šťastná byla. A cítím také,Excelence, že vám musím poděkovat, i když asi těžko víte proč!“„Mýlíte se,“ řekl kavalír s úsměvem, „vím dobře, že jsem přispělk vašemu zaslouženému úspěchu a jste to naopak vy, kteráneví jak. Ale řeknu vám proč: protože jsem ve vašem srdci vidělušlechtilejší touhu, než má obyčejná ženská domýšlivost. Byla todcera, která mne zaujala. Možná, že byste si přála, abych obdivovalspíše pěvkyni?“

„Ne, ach ne!“

„Dobře, věřím vám. A teď, protože jsme se tímto způsobem setkali,se na chvíli zdržím, abych vám poradil. Až přijdete příštědo divadla, budete mít u svých nohou všechny mladé ctitele z Neapole.Ubohé dítě! Plamen, který oslňuje oči, může sežehnout křídla.Pamatujte si, že jediný hold, který neposkvrňuje, je takové povahy,že vám jej tito ctitelé nemohou poskytnout. Ať už jsou vašesny o budoucnosti jakékoliv – a vidím, zatímco s vámi mluvím, jakjsou tyto sny divoké a bloudivé – nechť se splní jenom ty, jejichžstředem je teplo domácího krbu.“

Přestal mluvit, když Violina hruď pod jejími šaty těžce dýchala.Ačkoliv byla Italka, téměř nepochopila vážnou povahu jeho radya ve výbuchu přirozených a nevinných citů zvolala:„Ach, Excelence, nemůžete vědět, jak drahý je pro mě domovjiž nyní. A můj otec – bez něho by to nebyl domov, signore!“

Na kavalírově tváři se rozprostřel hluboký a melancholickýstín. Podíval se na klidný dům ukrytý v listech vinné révy a pak seopět obrátil k svěží, oduševnělé tváři mladé dívky.„To je dobře,“ řekl. „Upřímné srdce může být svým nejlepšímvůdcem, a proto pokračujte a ať se vám daří! Sbohem, krásná pěvkyně.“„Sbohem, Excelence, ale,“ a něco, čemu nemohla odolat, nějakýúzkostlivý a nepříjemný pocit strachu a naděje ji přiměl k otázce:„uvidím vás opět v San Carlo, že ano?“

„Ne, přinejmenším nějakou dobu. Dnes opouštím Neapol.“

„Opravdu?“ A Viola ztratila naději; poezie jeviště zmizela.

„A možná,“ řekl kavalír, obrátil se a jemně položil svou rukuna její, „možná, že než se znovu setkáme, prožijete utrpení. Možnápoznáte první krutá trápení lidského života a jak málo to, co přinášísláva, může nahradit to, co ztrácí srdce. Ale buďte statečná a nevzdávejtese – ani tomu, co se zdá být úctou k zármutku. Všimnětesi toho stromu tam v sousední zahradě. Podívejte, jak roste zkřiveněa pokrouceně. Nějaký vítr zanesl semínko, ze kterého vyrostl,do trhliny ve skále. A protože byl takto sevřen a obklíčen skalamii domy – přírodou i člověkem, byl jeho život nepřestávajícím zápasemo světlo – světlo, které je nutností a podstatou jeho života.Vidíte, jak se kroutil a otáčel, jak usiloval a pracoval kmenem i větvemi,když se setkal s překážkou na jednom místě, až nakonec dosáhlčistého nebe? A co jej přeneslo přes všechny nepřízně zrozeníi okolností – proč jsou jeho listy stejně zelené a krásné jako listy térévy za vámi, révy, která může všemi svými větvemi volně přijímatsluneční světlo? Mé dítě, je to jen díky tomu instinktu, který ho nutilk zápasu – protože právě to úsilí o dosažení světla ho po dlouhédobě ke světlu dovedlo. Stejné je to i se statečným srdcem, kterése má přes každounepříznivou událost a utrpení v životě obracetke slunci a usilovat o nebe. To je to, co dává poznání silným a štěstíslabým. Předtím, než se znovu setkáme, obracejte vážné a smutnéoči k těm klidným větvím. Když v nich uslyšíte zpívat ptáky a uvidítesluneční světlo, jak ze strany proniká přes skalní útes a střechudomu, aby si hrálo s jejich listy, přijměte poučení, které vámdává příroda, a usilujte o to, abyste i vy vyšla z temnoty do světla!“

Když domluvil, pomalu odešel a nechal Violu v údivu, tichostia zármutku nad jeho temným proroctvím o blížícím se zlu,ale přesto v okouzlení. Její oči ho bezděčně sledovaly a mimoděkvztáhla paže, jako by ho chtěla posunkem přivolat zpět. Dala byživot za to, aby mohla spatřit, že se otáčí – aby ještě jednou mohlaslyšet jeho tichý, klidný a stříbřitý hlas – a aby na své ruce opětpocítila lehký dotek jeho dlaně. Zdálo se jí, že jeho přítomnost jejako měsíční světlo, které zjemňuje do krásy každou hranu, na kteroudopadá – a jako když měsíční světlo mizí a všechny věci opětzískávají svůj obvyklý drsný a špinavý vzhled, stejně tak se onvzdaloval jejím očím a zevní svět byl opět všední.

Cizinec kráčel dále po dlouhé a pěkné cestě, která posléze směřovalaaž k palácům sousedícím s veřejnými zahradami a vedlado lidnatějších čtvrtí města...

(str. 43)

Zboží zařazeno v kategoriích