Dethlefsen Thorwald: Nemoc jako cesta /Triton/

Bližší informace

Dethlefsenovy knihy je ta největší pecka, kterou člověk může dostat prostřednictvím knih. Po dlouhé době je konečně zase volně k dispozici už i v ČR zkultovělý titul Nemoc jako cesta, aktuálně nejprodávanější titul našeho partnerského knihkupectví Hledající. Před časem jsme upzorňovali na další nově vydaný Dethlefsenův titul. Chcete-li během léta o některých věcech i popřemýšlet, je k tomu čtivý titul Nemoc jako cesta ideánlí příležitostí. Dethlefsen nakonec došel v esoterické vědě tak daleko, že musel zmizet a skrývá se nyní někde ve Španělsku. Podle jiných zpráv Dethlefsen v prosinci 2010 zemřel ve Vídni. Thorwalda považuji skutečně za jednoho z mála mých učitelů, dokonce jsem se v době jeho skrývání se pokoušel přes jeho ženu pozvat ho do ČR, no nepovedlo se... a už se asi nepovede. :( /jiří maria mašek, 1.7.2011/InfekceNa infekci jsou nejčastěji založeny chorobné procesy v lidském těle. U většiny akutních symptomů jde o záněty, od nachlazení přes zápal plic až po choleru a neštovice. U latinských názvů nemocí nám koncovka -itis vždy prozradí, že jde o zánětlivý proces (colitis, hepatitis atd.). Na rozlehlém poli infekčních chorob dosáhla školní medicína také obrovských úspěchy, a to díky antibiotikům (nap2. penicilin) a očkování. Dříve umíralo nejvíc lidí na následky nějaké infekce, a to je v zemích s vyspělým zdravotnictvím takřka výjimečné. Neznamená to, že bychom prodělávali méně infekčních onemocnění, nýbrž , jen to, že máme k dispozici dobré zbraně, abychom je mohli zneškodnit.Komu připadá tato (ostatně běžná) terminologie poněkud "vojenská", neměl by přehlédnout, že zánětlivý proces skutečně vyvolává v těle "válečný stav": Nebezpečně vzrůstající přesilu nepřátelskýchchoroboplodných zárodků (bakterií, virů, toxinů) napadají a zneškodňují obranné systémy organismu. Toto střetnutí pak prožíváme prostřednictvím příznaků, jako jsou otoky, zrudnutí kůže, bolest a horečka. Když se tělu podaří zvítězit nad choroboplodnými vetřelci, člověk překoná infekci. Pokud zvítězí původci nemoci, pacient umírá. Na tomto příkladu si můžeme velmi snadno a rychle uvědomit analogii, tedy podobnost zánětu a války. Zde se tím myslí, že jak válka, tak také zánět - ačkoli spolu nijak kauzálně nesouvisejí - se vyznačují stejnou vnitřní strukturou a v obou se uskutečňuje tentýž princip, ovšem pouze na rozdílné úrovni manifestace.Jazyk zná velmi dobře tyto vnitřní souvislosti. Slovo ,zánět už v sobě obsahuje proslulou "vzněcující jiskru", která je schopna dovést k explozi celý sud střelného prachu. Příslušný anglický výraz inflammation znamená zápal. Tím se ale dostáváme k obrazným rčením, která používáme také pro válečné střety: Opět vzplál závažný konflikt, kdosi upaluje doutnák, zahrává si se sudem střelného prachu, Evropa se ocitla v plamenech atd. Když je k dispozici tolik zápalných látek, většinou dříve nebo později dojde k výbuchu, při němž se náhle vybije cosi nahromaděného. Tento jev můžeme pozorovat nejen ve válce, ale také ve svém těle, když praskne vřídek nebo také velký absces a ven se vyhrne hnis.Pro naše další úvahy je důležité přidat ještě jednu analogickou rovinu, a to psychiku. Také člověk může vybuchnout. Když to ale říkáme, nemáme na mysli absces, nýbrž emocionální reakci, při níž se pokouší vysvobodit nějaký vnitřní konflikt. Dále budeme neustále synchronně pozorovat tyto tři roviny "psychika - tělo - národy", abychom se naučili vidět přesnou analogii mezi konfliktem, zánětem a válkou, která je klíčem k pochopení nemoci jako takové.Polarita vědomí nás nepřetržitě staví do konfliktu, do pásma napětí mezi dvěma možnostmi. Musíme se neustále rozhodovat, vzdávat se jedné možnosti, chceme-li uskutečnit druhou. Vždy nám tedy něco chybí, jsme věčně nezdraví. Blaze tomu, kdo si dokáže přiznat a cítí toto ustavičné napětí, tuto konfliktnost lidského bytí, neboť většina lidí má sklon věřit, že nejjistější způsob, jak se zbavit konfliktů, je žádný nevidět ani nevnímat.Stejně naivně věří malé děti, že je nikdo neuvidí, když zavřou oči. Jenže konflikty nezajímá, jestli je někdo vnímá, nebo ne - prostě jsou neustále přítomné. Kdo však není připraven unést, zpracovat a postupně dovádět k řešní konflikty ve svém vědomí, tomu poklesnou na tělesnou úroveň a projeví se v podobě zánětu. Každá infekce je zhmotněný konflikt. Když se někdo vyhýbá střetnutí v psýše (se všemi jeho bolestmi a nebezpečími), vynutí si toto střetnutí v tělesné rovině své právo na existenci v podobě zánětu.Podívejme se na tento proces, jakož i na jeho obdoby na třech úrovních (zánět - konflikt - válka):1. Podráždění: původci choroby pronikají dovnitř. Může jít o bakterie, viry nebo jedy (toxiny). Tento průnik není závislý ani tak na výskytu původců - jak se domnívá spousta laiků - jako spíš na ochotě organismu vpustit je dovnitř. Medicína hovoří o špatné imunitě: Problém infekce nespočívá - jak stále ještě věří fanatičtí stoupenci sterility - v existenci choroboplodných zárodků, nýbrž ve schopnosti s nimi žít. Už tato věta se dá téměř doslova použít na úroveni vědomí, neboť ani zde nezáleží na tom, že člověk žije ve sterilním; tzn. bezproblémovém, bezkonfliktním světě, nýbrž na tom, zda je schopen žít s konflikty. Není snad třeba v této souvislosti dalekosáhle dovozovat, že imunitní situaci reguluje psychika, když se dokonce i ve vědeckém táboře v tomto směru zkoumá stále víc (výzkum stresu atd.).Mnohem působivější ovšem je bedlivě pozorovat tyto souvislosti na vlastní osobě. Kdo tedy odmítá otevřít své vědomí konfliktu, jenž by ho velmi podráždil, musí otevřít své tělo dráždivému původci. Tito původci se usadí v určitých slabých místech těla, jimž se říká loci minoris resistentiae (místa s nižší odolností) a jež školní medicín na považuje za vrozené, popř. zděděné slabiny. Kdo neumí myslet analogicky, zaplete se v této části většinou do neřešitelného teoretického střetu. Školní medicína redukuje náchylnost určitých orgánů zánětům na tuto jejich vrozenou slabost, což zdánlivě znemožňuje další výklad neboli interpretaci. Psychosomatika však už dávno zjistila, že určité okruhy problémů se vztahují k určitým orgánům, dostala se však s touto koncepcí do rozporu se školně medicínskou teorií loci minoris resistentiae.Tento zdánlivý rozpor však rychle pomine, když na spor nahlédneme z jiného, třetího hlediska. Tělo je zjevný výraz vědomí, tak jako je dům zjevným vyjádřením architektova nápadu. Idea a manifestace si vzájemně odpovídají tak jako fotografický pozitiv negativu, aniž jsou stejné. Každá část a každý orgán těla tak odpovídají určitému psychickému obsahu, určité emoci a určitému okruhu problémů (na těchto obdobách jsou založeny např. fyziognomie, bioenergetika, psychické masážní techniky apod.). Člověk inkarnuje s určitým vědomím, jehož momentální stav je výrazem jeho dosavadní učební cesty. Přináší si s sebou určitý vzorec problémových okruhů, jejichž postupné výzvy, aby je řešil, utvářejí jeho osudovou cestu, neboť charakter + čas = osud. Charakter se ani nedědí, ani jej nevytváří okolí, nýbrž si ho člověk přináší s sebou" - je to výraz inkarnujícího vědomí.Tento stav vědomí spolu se specifickými problémovými konstelacemi a životními úkoly je to, co např. astrologie předkládá prostřednictvím měření časové kvality symbolicky v horoskopu. (Bližší k tomuto tématu viz Osud jako šance.) Jestliže ale tělo je výrazem vědomí, také v něm se znovu nacházejí příslušné vzorce. Znamená to ovšem rovněž, že zvláštní okruhy problémů mají svou tělesnou, popř. organickou odezvu v určité náchylnosti. Této souvislosti využívá např. diagnostika podle duhovky, aniž však dosud bere v úvahu možnou psychologickou korelaci.

Zboží zařazeno v kategoriích