Jógánanda Paramhansa: Životopis jógina

Bližší informace

Jógánandova autobiografie vyplnila citelnou mezeru v literatuře o józe, dosažitelné pro západní čtenáře. Konečně tu máme autentickou zprávu pravého jógina o takzvaných nadpřirozených - ve skutečnosti však přirozených - schopnostech, jež získali jeho bratři jógini, spolu s plným obrazem jejich duchovního pozadí. Tato kniha rozhodně předčí všechny podobné popisy, o něž se pokoušeli západní autoři a žurnalisté. (Jean Herbert)Jak jsem se stal mnichem svámijského řádu

"Mistře, otec by chtěl, abych přijal nějaké místo u Bengálsko-nágpurské dráhy, ale já jsem to definitivně odmítl." A dodal jsem s nadějí: "Neuděláte ze mne mnicha řádu svámijů?" Podíval jsem se na gurua prosebně. Aby vyzkoušel hloubku mého odhodlání, v předchozích letech tutéž žádost odmítal. Dnes se však laskavě usmál.

"Dobrá, zítra tě zasvětím." Pokračoval klidně: "Jsem rád, že jsi vytrval ve své touze stát se mnichem. Láhirí Mahášaj často říkával: Nepozveš-li Boha, aby byl tvým letním hostem, v zimě tvého života nepřijde."

"Nikdy bych nemohl zaváhat, pokud jde o můj cíl patřit k řádu svámijů jako vy, můj ctěný mistře." Usmál jsem se na něho s bezmeznou láskou.

"Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě." Zkoumal jsem životy mnoha svých přátel, kteří se podrobili určité duchovní kázni a potom se oženili. Když se vydali na moře světské zodpovědnosti, zapomněli na své odhodlání hluboce meditovat.

Přidělit Bohu v životě druhé místo nepřicházelo pro mne v úvahu. I když je jediným Vlastníkem ve vesmíru, mlčky nás zahrnujícím dary od života k životu, zůstává jedna věc, kterou nevlastní a kterou Mu může každé lidské srdce odepřít nebo dát - lidská láska. Stvořitel, který se bez konce snaží zahalit svou přítomnost v každém atomu tajemstvím, může mít jenom jediný motiv - touhu, aby ho lidé ze svobodné vůle hledali. Jak hedvábnou rukavicí pokory pokryl železnou ruku všemohoucnosti!

Příští den byl v mém životě jedním z nejpamátnějších. Vzpomínám si, že byl slunný čtvrtek v červenci 1914, několik týdnů po mém dokončení studií. Na vnitřním balkonu svého šrírámpurského ášramu namočil mistr kus nového bílého hedvábí do okrového barviva, tradiční barvy svámijského řádu. Když potom tkanina uschla, omotal mi ji guru kolem těla jako roucho toho, kdo se zřekl světa.

"Jednou odjedeš na Západ, kde dávají přednost hedvábí," pravil. "Jako symbol jsem pro tebe zvolil tento hedvábný materiál místo obvyklé bavlny."

V Indii, kde mniši vyznávají ideál chudoby, je svámího oděného do hedvábí vidět jen zřídka. Ale mnoho jóginů nosí hedvábný šat, který uchovává jisté jemnohmotné proudy v těle lépe než bavlna.

"Jsem proti obřadům," poznamenal Šrí Juktéšvar. "Udělám z tebe svámího po způsobu vidvat (neobřadném)." ...

(str. 191)

Zboží zařazeno v kategoriích