Pjér la Šé'z: Zmrdztvýchvstání

Dovedu si představit, že název tohoto románu bude tím prvním, co možná ve čtenáři vyvolá určité otázky. Zmrdztýchvstání nejspíše není zrovna takovým slovem, s nímž by se setkával častěji. Nejpravděpodobnější je, že mu byl tento pojem až dosud zcela neznámý, ačkoli asociace, které toto slovo vyvolává, čtenáři tak docela neznámé nejspíš být nemusí. Rád bych na tomto místě vysvětlil, že právě tyto asociace a pocity s nimi spojené mne přivedly k napsání tohoto románu. Několik let předtím, než jsem se pustil do psaní, mne nepřestával trápit stav tohoto našeho společného světa...

...Proto je tento román vlastně jakousi modlitbou za co nejpřirozenější transformaci Zmrdztvýchvstání ve Zmrtvýchvstání. Účinnost této modlitby ať posoudí samotný čtenář a naše společná budoucnost...

Pjér la Šé'z

Rozhodnutí

Vznášel jsem se v levém horním rohu místnosti a pozoroval muže a ženu. Ona - ztělesnění ducha Evropy - inteligentní, citlivá, neurotická a silně sociálně zaměřená. Eros sám. Značně frustrovaný eros.

On nepřístupný a vzdálený jako duch Východu. Jako samotný Logos. Osamělý. Ležel na válendě a díval se do novin. Často přitom usínal na zádech a kvůli neprůchodné nosní přepážce neuvěřitelně chrápal.

Jejich vztah bylo jedno velké nedorozumění. Pokoušela se jej více vtáhnout do komunikace. Chtěla, aby mezi nimi bylo víc hravosti. Dokonce mu začala předvádět striptýz. Velmi svůdně. Pobavilo ho to trochu, ale spíše rozesmálo, což se pokusil skrýt, avšak jejímu ženskému cítění to neuniklo. Urazil ji tím do hloubi jejího ženství. Nikdy mu to neodpustí!!!

Byl jsem přítomen okamžiku, ve kterém se přerušilo i poslední světelné vlákno jejich vztahu.

"Tak tohle mne tedy zajímá. Tohle peklo chci zažít.", řekl jsem si.

Žádost

Poslední, co si pamatuji ze života před tím, je obraz velice rychle se přibližující země.

Pak jsem procitl tady mezi všemi těmi dobrými dušemi, které spolu navzájem nebojovaly ani nesoupeřily, nýbrž si užívaly společné harmonie, vzájemného poznávání a plodné výměny zkušeností. Velice brzy jsem si však začal uvědomovat, když jsem porovnával pohodu, která vládne mimo svět hmotných inkarnací, že by bylo dobré znovu se narodit a zkusit pracovat i tam dole - uprostřed zatemnění hmotou - na jakémsi společném harmonizování lidského soužití na planetě Zemi. Hlavně proto, že právě harmonie onomu Zmrdztvýchvstání tam dole na fyzické pláni opravdu nejcitelněji chyběla. Podal jsem si tedy žádost o další zrození a zanedlouho jsem stál před vlídným úředníkem na Reinkarnačním ústředí. Usmál se na mne a řekl:

"Tak ty se chceš znovu zrodit na fyzickou pláň?"

Přikývl jsem...

(str. 46)

Spojení
"Tohle je právě ta otázka, která mne zajímá úplně nejvíc..."
Olaf tuhle větu vlastně jen vydechl do prostoru. Ležel na zádech s rukama za hlavou, ještě trochu zpocený a udýchaný z jejich prvního milování, se kterým si dali docela na čas, protože si ho chtěli opravdu užili. Oba chtěli, aby to byl vědomý zážitek, proto nijak nespěchali. Vlastně se na tom spolu nijak nedomlouvali a prostě nechali samotnou skutečnost, aby k té situaci přirozeně dospěla společně s nimi. Takže když ji po koncertě, na kterém si poprvé spolu i zatančili, odvezl před její dům, zeptala se Ema Olafa naprosto nenuceně, jestli chce jít dál, on se k ní prostě beze slova připojil. Vše se mezi nimi událo tak, jako by tomu tak bylo odjakživa. Jejich těla si rozuměla naprosto stejně jako jejich duše...
"Jaká otázka tě zajímá úplně nejvíc?", usmála se Ema ještě celá rozechvělá.
"Otázka stavu vědomí. Nebo přesněji řečeno stavů vědomí."
Ema se teď na posteli posadila.
"Víš co? Na tohle přinesu čaj."
Vstala a odešla do kuchyně pro čaj. On se díval za ní. Líbila se mu. Moc se mu líbila.
Hned byla zpátky s čajem na podnosu a dvěma šálky.
"Nějak jsme si ho předtím nestihli vypít.", usmála se znovu. Začínal ten její úsměv milovat. Už jen proto, že se zcela bezděčně při něm zvedly i koutky jeho úst.
Posadili se na posteli. Napili se. Vychutnávali čaj.
"Tys tam dala nějakej alkohol?"
"Jo. A neuhádneš jakej. To je slivovice."
"Aha. To je to, co se pije v Rusku? Voní moc dobře."
"Ty jsi teda analytik V Rusku se pije vodka. A ta nevoní vůbec. Tohle je středoevropská specialita. Dělají to ze švestek. Normálně pálí švestky."
"Švestky znám. To je žen šen Evropy."
"Tak vidíš, alespoň něco víš. Tak to ochutnej."
Olafovy koutky se zvedly ještě výš, když se napil čaje se slivovicí.
"Dneska teda už nikam nepojedu."
"To si piš, že nepojedeš."
Pak následovalo druhé milování. Delší, rozvážnější, hlubší, vědomější. Je docela dobře možné, že po něm už byli připraveni vstoupit každý po svém do ticha spánku. Jenže zatímco u mužů se to jejich jediné aktivní centrum v mozku milováním vypíná (má-li muž aktivní víc než jedno centrum, je to známka neurózy), ženám se naproti tomu aktivuje daleko víc center než obvykle. Žena má totiž vždy aktivní minimálně čtyři centra a po orgasmu se jich probouzí údajně až dvacet. Co se tedy asi momentálně odehrává v mozku Emy? Olaf už už usínal, když jej probrala otázka, která Emě už nějakou dobu nešla z hlavy:
"Jak to myslíš s těmi stavy vědomí?"
"Takže spát se dneska nebude?"
"Ty's o tom začal."
"No. Stavy vědomí se přece proměňují, že jo?"
"To ano."
"Právě. A například právě teď jsem ve stavu splynutí. Spojení. V mysli mám ticho. Moje mysl je prázdná. Žádné problémy teda neexistujou? Teď určitě ne. Teď je můj stav mít. Prázdnota, propojení protikladů, ticho. Neruším to ticho ani když mluvím. Každej pól okamžitě utichá ve vlastním protikladu..."
"Hlásím naprosto stejnej stav."
"Ano. Jenže i v tomhle stavu vím o problémech našeho světa. Nedosahují sem, protože jsme teď mimo jejich dosah. Jsme v tichu lásky. Ale i teď vím, že náš svět je nemocnej. A zároveň vím, že to nejlepší, co můžu dělat pro překonání té nemoci, je udržovat tenhle stav. K tomu mi pomáhá i to, že v tomhle stavu vidím skutečné příčiny problémů. Vždycky je to nějak narušený spojení."

...

(str. 132)