Rozhovor s Annie D. Fox

(vlastním jménem Anna Dzurenda, autorka knihy „Pohádky mého životaÿ, spolumajitelka společnosti „We Are Smart Spaces“, mistryně ČR v golfu a obdivovatelka tajuplných stránek života a dokonalé organizace celého mystéria lidského Bytí)

1) Kniha "Pohádky mého života" odráží Vaši nelehkou životní pouť, která však v nedávné době vyústila v nalezení vlastní osobité cesty a setkání s duchovním učitelem. Nedávno jsme se též potkali na vernisáži výstavy fotografií v Tibet Open House ve Školské ulici v Praze (výstava potrvá do 28. 2. 2018), která souvisela s knihou, a měla velmi pozitivní energii podpořenou přítomnosti "Vašeho" tibetského lámy. Povězte nám prosím pro začátek něco o Vaší knize. Co jejímu vydání předcházelo?

Nejsilnějším impulzem bylo moje neočekávané setkání s buddhistickým lámou Rinpočhe během golfového zájezdu do Číny. Když jsem ho spatřila, měla jsem intenzivní touhu se k němu rozeběhnout a radostí ho obejmout. Zdálo se mi, jako bychom se už dávno znali. On si mě všiml, podal mi ruku a já v tu chvíli cítila absolutní štěstí. Strávili jsme spolu pár minut, vyfotili se a na závěr mi dal vizitku. Byly na ní čínské znaky a duhová mandala. Když jsem se pak vrátila do Prahy, lidé se mě ptali, co budu dělat dál, jestli to tímhle končí. A já jsem nevěděla. Uběhly dva roky a díky studiu astrologie jsem se setkala s buddhistickou mniškou, která mi řekla: „Je váš učitel a máte za ním jet.“ Zprostředkovala mi přeložení vizitky, na které byla adresa kláštera a telefonní čísla (žádné z nich ale nebylo funkční, jak jsem později zjistila). Asi po třech měsících jsem se rozhodla, že klášter najdu. Přes značné komplikace jsem se setkala znovu s lámou a strávila tam neuvěřitelných čtrnáct dní. Já a další dva lidé, kteří se ke mně přidali, jsme byli vůbec první Evropané na tom místě.

Samotnou by mě napsání knihy asi nenapadlo, podpořili mě lidé v okolí. Vyprávěla jsem jim o mých životních zážitcích a oni mě přesvědčili, že bych o tom měla napsat. Také jsem se často setkávala s nevraživostí lidí po rozpadu jejich vztahů, a mou knihou jsem jim chtěla ukázat, že se na věci v životě dá nahlížet z různých úhlů pohledu. Že vztah je vždy o dvou lidech a každý nese na kvalitě vztahu podíl. Takže jsem sedla a během čtyř měsíců jsem intenzivně psala. Bylo to pro mě dobrodružství. Objevovala jsem svůj styl a postupně se psaní učila…Také jsem v audio studiu celou knihu sama namluvila.

2) Prožila jste podle knihy nejeden mírně řečeno "problematický" vztah. Píšete však o nich zcela bez zahořklosti. Myslíte, že naopak špatné by bylo se takovýmto vztahům vyhnout? Nešlo by k "pochopení" dojít nějakou mechem vystlanou cestou?

Vstupovala jsem do každého vztahu se záměrem být s tím mužem až do konce života. Nešla jsem si nikdy jen tak něco zkusit, věřila jsem, že je to ten „pravý“. Jsou to mé vlastnosti, dělat věci naplno a opravdově. Bývala jsem ubrečená, litující se, chovala jsem se jako oběť. Díky všemu, čím jsem si ve vztazích prošla, a zároveň na vše nahlížela jako na příležitost se něčemu naučit, dokážu se dnes již obhájit a stát si za tím, co cítím. A tak mé vztahy vnímám i nyní, každý mě posílil. Všichni ale máme ve svém klubíčku osudu namotanou jinou niť, tahle cesta není pro každého.

3) Na vernisáži jsem zahlédl na čestném místě vyvěšenou Padmasambhovo mantru a "učení", se kterým jsem velmi souzněl. Již jeho první bod, který zní: "Uvidíš-li lidi konat zlo, pociťuj s nimi soucit", je téma k hlubšímu zamyšlení. Vnímáte to také tak? Dokázala jste cítit soucit s těmi, kteří v obvyklém světském pojetí "škodí", odjakživa?

Ne, určitě jsem to odjakživa nedokázala. Jakýmsi vnitřním vývojem jsem k tomu postupně dospěla. Jako mladá jsem se hodně zlobila a brala jsem to jako nespravedlnost, když mě lidé zraňovali. Nedokázala jsem si s tím poradit a cítila jsem se hodně nešťastná. A pak jsem si řekla, že už tohle zažívat nechci. Vnímala jsem, že ten, kdo může ty věci změnit, jsem já, že to nezařídí nikdo zvenčí. Ve své knize jsem to vyjádřila slovy: „Není důležité, co se nám děje, ale jak na to reagujeme.“ A já dokázala své reakce a vnímání změnit. Moc se mi tím ulevilo. Je to dlouhodobý proces, a stále v něm pokračuju.

4) Sama jste možná neočekávala, že se podaří zařídit příjezd Rinpočheho do ČR. Bylo to obtížné nebo se události poskládaly nějak samy? Byla jste pak z průběhu jeho návštěvy nadšená nebo i v nějakém směru zklamaná?

Pozvala jsem Rinpočhe k nám již před 5 lety, ale nedostal vízum. Když jsem před rokem knihu dopsala, napadlo mě, že by bylo příjemné lidem ukázat fotky z místa, o kterém se dočtou v knize. Konzultovala jsem to s ním a pozvala ho na zahájení výstavy. Vyřízení všech formalit trvalo skoro půl roku, a museli jsme využít i některé naše známosti v zahraničí, na konci ledna ale Rinpočhe do Prahy přijel a 29. ledna v Tibet Open House zahájil výstavu fotek pořízených během pobytu u něho ve 4.500 m.n.m.ve východním Tibetu. Zde výstava potrvá do konce února, pak se bude postupně přesouvat na další místa. Vše bude uvedeno na webu knihy www.pohadkymehozivota.cz. Záměrem putovní výstavy je prodejem fotek finančně podpořit školu, kterou Rinpočhe v těchto horských podmínkách vybudoval. Nebýt této školy, děti z okolí 160 km by vyrůstaly jako pastevci bez vzdělání. Této charitativní činnosti se budu věnovat i nadále. Bylo to vůbec poprvé, kdy Rinpočhe navštívil Evropu, do té doby byl jen v Nepálu a v Indii. Strávil v Praze čtrnáct dní, během kterých toužil poznat na oplátku můj život tady. Bydlel s doprovodem u nás doma a není jediná minuta, které bych litovala. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale on je „probuzený“ člověk, který ví všechno, minulost i budoucnost. Také ví, co se nám děje v hlavě. A momenty s ním strávené byly pro mě lekcí, protože jsem se neustále sledovala, jak to v sobě mám, zahlížela jsem svou skutečnou podstatu. On vám neříká, že něco děláte špatně, rostete prostě tím, že vedle něho pobýváte.

5) Přiznám se, že nevím sám, co jsem od letmého setkání s Rinpočhem čekal. Nicméně jiskřička nepřeskočila. Poklonili jsme se navzájem, vyzařovala z něj klidná důstojnost podpořená okolním prostředím. Pak ale pocit zase sjel do jisté obyčejnosti, když začal Rinpočhe s kýmsi telefonovat mobilem... Připadá mi, že jsem něco udělal špatně...

Rinpočhe má na starosti a řídí 45 klášterů a školu pro 200 dětí, kterou vybudoval. Vše provozuje za pomoci sbírek od lidí, firem a institucí. Proto občas ty telefonáty. Byla jsem uchvácena jeho neutuchající energií a odhodlání sloužit druhým.

Říká se, když je žák připraven, učitel se objeví. Zůstávejte otevřený jako doposud.

6) Velmi mne oslovily na vernisáži vystavené fotografie, ze kterých jsem cítil dálavy, do kterých by se člověk rád vydal. Nevím proč, ale Himaláje mne lákaly již jako velmi malého. Místo nejvyšších hor bývalo v mém atlasu světa nejsilnějším magnetem pro můj prst. Nyní si říkám, že bych se do Tibetu rád podíval, na druhou stranu mám však pocit, že lze snadno minout to, co mne tam zřejmě láká. Možná nějakého "moudrého poustevníka" :-) Ale na druhou stranu bych možná našel něco zcela jiného v nějakém opuštěnějším údolí... Rozumíte trochu mým pocitům? Měla jste něco z toho podobně?

Kdykoliv jsem v minulých letech přijela do země v Asii, první co jsem zjišťovala, bylo, kde je nejbližší buddhistický chrám. Pokaždé jsem tam jela a chvíli na tom místě pobyla. Byť jen zapálila vonnou tyčinku. Jinak ale mé setkání s Rinpočhe v Číně bylo naprosto neočekávané a neplánované. I když vlastně teď si uvědomuji, že jsem si po zhlédnutí různých filmů, kde byl žák a učil se u mistra bojovým uměním, meditacím a praxi plné pozornosti, vždy tiše přála něco podobného zažívat.

7) Nyní bych se Vás zeptal možná zdánlivě nelogicky: je na světě něco, z čeho bychom měli mít strach?

Naučila jsem se brát život jako hru. Není nic špatně a nic dobře, jenom JE. Samozřejmě je tento postoj spojen s vírou v zákon příčiny a následku. Takže vše, co se nám děje, je pouze následek našich minulých činů. A to jak z minulých životů, tak z myšlenek, slov a skutků v životě současném. Vše jsme si vytvořili sami. Bedlivě sleduji sama sebe, jaké jsou mé úmysly a záměry ve všem, co dělám a co zažívám. To je ta tvůrčí síla, kterou nosíme každý v sobě.

Různé druhy strachů, které lidé zažívají, mají původ ve zkušenostech rodové linie každého jedince. Dá se s tím pracovat, chce to ovšem hodně odvahy, ale ten pocit uvolněnosti stojí za to. Během jedné osobní konzultace se má přítelkyně svěřila Rinpočhe se svým strachem a obavou o budoucnost planety Země. Jak je pustošena a ničena. Rinpočhe se na ní podíval a řekl: „Samozřejmě že Země bude zničena, tak jako již několikrát.“ Proč tedy mít strach?

8) Před odjezdem do neprobádané a nepochybně i nebezpečné uzavřené části Tibetu, kde Rinpočhe sídlí, jste jistě čelila vnitřním obavám a od cesty Vás zrazovala i rodina. Proměnilo se to po příjezdu zpět? Jela byste znovu již bez obav?

Pociťuji v sobě silnou víru, že jsem čímsi chráněna a že vše, co se mi děje, je přesně to, co potřebuji zažívat. Domluvili jsme se s Rinpočhe, že za ním znovu pojedu za rok nebo za dva roky. Plánuji nechat do jeho školy vyrobit několik studijních pomůcek, např. velkou mapu světa v tibetštině. Také chci děti naučit z jógy Pozdrav slunce, který cvičím každé ráno. Moc se na vše, co mě čeká a co mi život přinese, těším.

Děkuji Vám za rozhovor.