Novinky
27.05.2021
Jaký je smysl života? Koláčové grafy.
Rád bych se podělil o zajímavé výsledky naší ankety a děkuji tímto všem odpovídajícím (celkem vyplnilo dotazník 128 čtenářů). Odpovídající vybírali v... číst celé
10.05.2021
Od 10.5.2021 je otevřeno opět v plném rozsahu
Od 10.5. nás můžete navštívit opět v běžném režimu. Omezení jsou minimální - konkrétně 5 zákazníků najednou v prodejně, k čemuž stejně obvykle nedochá... číst celé
Zobrazit všechny novinky
Blog
03.09.2021 E-novinky
E-novinky k 2. 9. 2021
Lepší než knihovna | Překvapení na festivalu Evolution | "Nebe nebo" - nový počin Petra Neckáře - novinky k 2. 9. 2021 číst celé
02.09.2021 E-novinky
E-novinky k 20. 8. 2021
Sleva na antikvariát pomalu končí | Prostě buďte! | pomozte nám jedním klikem - novinky k 20. 8. 2021 číst celé
06.08.2021 E-novinky
E-novinky k 5. 8. 2021
Srpnová sleva na antikvariát je aktivní (5 nových velkých výkupů) | Modrý Peter (nová dodávka) | Milarepa (dotisk) - novinky k 5. 8. 2021 číst celé
Zobrazit všechny články
Slovensko

Další podání na Slovenskou poštu je plánováno na 7.10.2021. Uzávěrka objednávek 4.10.21 v 10:00 hod. Pro ceny v eurech přepněte prosím měnu v horním řádku vpravo.

  1. Úvod
  2. Rozhovory
  3. Rozhovor s H. Poltikovičovou
Rozhovor s Hanou Poltikovičovou
- Zpravodaj 5/2002 (autorkou a manželkou režiséra Viliama Poltikoviče)
JJ: Před několika měsíci Vám v nakladatelství Triton vyšla kniha Pomerančová vůně chce tančit, kterou jsme již krátce představili v minulém čísle Zpravodaje. Účinně se snaží nabourat naše "tunelové" vidění okolního světa, kdy se na skutečnost díváme z jediného naučeného úhlu. Jako kulisu celého vyprávění jste příhodně zvolila prázdninové prostředí s dětmi, které obecně nejsou zatíženy stereotypy tak jako dospělí. Je nepochybné, že kniha tohoto druhu nejde sestavit bez vlastních hlubokých zkušeností z esoterické oblasti. Můžete nám proto prozradit, jak jste se Vy sama osvobodila z vleku klasické výchovy a co Vás osobně na cestě vedlo?

HP: Byl to můj vnitřní náboj, se kterým jsem se narodila. Jako malá holka jsem byla poslušné až plaché dítě, moji rodiče jsou učitelé, měla jsem ateistickou a poměrně přísnou výchovu, ale myslím, že ve svém vnitřním světě jsem se jí zdárně vymanila, i když ve vnějším světě jsem ji zdárně absolvovala, alespoň v dětském věku. Postupně jsem tušila, že není možné, aby to s tím životem a světem bylo tak, jak je všude okolo. Tatínek nás vedl k radosti ze sportu a z krásy přírody, pocházím z Jeseníků, prožívala jsem i velmi šťastné chvíle, přesto jsem tušila, že to, že se sem rodíme, musí mít nějaký smysl, že za tím vším musí něco být a jestli ne, tak je to marnost nad marnost. Vnímala jsem to tak, že bych se do takového života nedokázala zažít, nebavilo by mě to a přišlo by mi zbytečné, o něco se snažit ... Často jsem měla pocit, že sem nepatřím, že můj život je jiný, ale to zažívá hodně dětí, zvláště těch odrůstajících. Potom jsem někdy v roce 1984-5 v jednom tělovýchovném oddíle začala cvičit jógu. Bylo mi 17 let a postupně jsem se na různých jógových seminářích dostávala k myšlenkám a pohledům na svět, o jakých jsem nikdy před tím neslyšela. Dodnes si vzpomínám, jak to pro mě bylo krásné, radostné, osvobozující... Měla jsem okolo sebe pár starších kamarádů, to už bylo v Praze, kteří mi půjčovali texty v samizdatu nebo vyprávěli, jakou úžasnou knížku právě čtou v angličtině. Tak jsem se v době socialistických materialistických idejí dostávala k esencím knížek jako jsou např. Tao fyziky F. Capry, Zasvěcení E. Haichové, Tajná stezka P. Bruntona ... Nikdy nezapomenu, jaké radostné zarezonování jsem prožila, když jsem si přečetla větu Ramana Maharišiho, kde říká, že to nejzákladnější je soustředit se na myšlenku "kdo jsem já". Celá moje bytost radostně vydechla: "Ano, to je ono. Tady jsem doma." A pokud bych měla ještě pokračovat, tak bych řekla, že velmi zásadní pro mě bylo i ve spirituální oblasti setkání s mým manželem. I po 9 letech soužití můžu říct, že neznám láskyplnější, soucitnější a hravější bytost. Na vlastní kůži jsem zažila, jak láskyplnost, soucit a hravost vedle vás povznáší, nabíjí, léčí, osvobozuje. Bez velkých slov a velkého filozofování. Téměř nemluví, ani o mystice ani o ničem jiném, ale u něj vidím, jak vypadá skutečná spiritualita v tom nejvšednějším okamžiku každodenního života.


JJ: Naznačujete, že i stromy či celé planety mají své vědomí a jsou živými bytostmi. O čem asi přemýšlejí? Můžeme se na ně nějak napojit?

HP: O čem přemýšlejí stromy a planety je moc krásná otázka a úplně první, co mě s úsměvem napadne, je, že ten člověk, co se takhle ptal, je sympatický, protože je v něm hravost a poezie. Kdybych měla odpovědět, tak bych řekla, že naprosto všechno je živé a má svoje vědomí. A existují lidé, kteří se dokáží napojit na ledacos, třeba i na vědomí stromu, řeky, kamene. Znám jednu paní léčitelku, která vyprávěla o svém vlastním napojování se na planetu Zemi, kdy ji naprosto jasně cítila jako jednu živou bytost. Se svými bolavými místy, ale i silně energetickými místy, se svými energetickými dráhami i akupresurními body. Naprosto zřetelně ji vnímala jako živou inteligenci. Bohužel se však k planetě Zemi jako k živé bytosti rozhodně nechováme, takový rozměr v pojímání reality nám lidem v současné době schází. V minulém čísle Vašeho Zpravodaje byla zmínka o právě vyšlé knížce proslulého fyzika F. Capry Bod obratu, která v USA vyšla už začátkem 80. let. Mimo jiné se zde popisuje také přerod evropského myšlení v 17.-19. stol., které započali Descartes a Newton, kdy středověkou koncepci organického, živoucího a oduševnělého vesmíru nahradila mechanistická představa světa jako stroje. To se odrazilo jistě i v pojímání naší planety a vztahu k ní. Země přestává být naší Matkou Zemí, někým, s kým si povídáme, koho milujeme, s kým jsme spjati, a stává se neživým předmětem, který je tu proto, aby nám sloužil a abychom z něj drancovali, co se dá. Nejúčinnější způsob, jak ozdravit a očistit naši planetu, je tedy změnit své myšlení, svůj postoj a chovat se k ní láskyplně jako k živé milující a milované bytosti, od které nejen přijímáme, ale také jí dáváme. A vnímat naši planetu Zemi a napojovat se na ni a být k ní láskyplný, to může úplně každý v každém okamžiku, nepotřebujeme být na to léčitelé nebo mít nějaké zvláštní schopnosti. Náš láskyplný postoj sám o sobě léčí.


JJ: Myslíte, že na světě existuje spravedlnost?

HP: Když jsme v kontaktu sami se sebou, pojem spravedlnost nás vlastně ani nenapadne. Není dobro ani zlo, všechno to jsou zkušenosti. Všechno, co prožíváme, byla naše volba. Všechno, co prožíváme, vytvořily naše myšlenky, pocity, postoje, naše konání. Nelíbí se nám, co prožíváme? Jsme nešťastní? Zažíváme bolest, křivdu? Prosím, máme možnost všechno změnit ... Jak? Zbavením se strachu a rozvinutím lásky a soucitu k sobě a všemu. To osvobozuje. Naše myšlenky, pocity, postoje, konání vytvoří novou realitu. A slovo spravedlnost se dostává mimo naši vlnovou délku. Velmi se mi líbí myšlenka v učení mexických čarodějů: jakýkoliv pocit křivdy, ublížení, sebelítosti, nespravedlnosti pramení z našeho pocitu sebedůležitosti. Z vlastní zkušenosti můžu říct, jak velmi mi v každodenním životě pomáhá, mám-li to pokud možno stále na mysli. Když si uvědomíme, že i sebelítost = sebedůležitost, velmi nás to může osvobodit. A například i součástí Buddhovy nauky nebo jógové praxe je pozorování našich myšlenek, pocitů a vjemů do té míry, až si naplno uvědomíme a zažijeme, že lítost, vztek, křivda, nespravedlnost jsou projekcí naší mysli.


JJ: Věříte tedy, že když si někdo připadá chudý a světem odstrčený, je to jakási jeho součást plánu duše?

HP: Připadá-li si někdo chudý a světem odstrčený, především si tak chce připadat. Každý si prožívá to, co si chce prožívat. Jakmile se pevně rozhodneme, že nám tato zkušenost už stačí a napojíme-li se na naši tvůrčí sílu uvnitř, na náš obrovský tvůrčí vnitřní potenciál, spojíme-li myšlenku s energií, dokážeme zázraky. Každý to může, každý je ve své podstatě krásná svobodná ničím neomezená bytost, která může dokázat opravdu cokoli. To, čemu dáme svůj vnitřní náboj, co třeba i v emoci obejmeme, vrací se do časoprostoru zpět, sníží svoji frekvenci a stane se realitou v budoucnu.


JJ: Při klasickém vědeckém pojetí zůstávají myšlenky neprodyšně uzavřeny v mozku a okolí nijak bezprostředně neovlivňují ...

HP: Myslím, že ani to už dnes neplatí tak, jak to platilo kdysi. Například i do klasické medicíny se u nás během posledního desetiletí pozvolna dostává esence toho, že za vším jsou naše myšlenky a pocity. "Dnes víme, že i stres působí na imunitu lidského organismu velmi nepříznivě," slyšela jsem říct nedávno v televizi nějakou paní lékařku. V oblasti jaderné fyziky se například zjistilo, že při výzkumech se elementární částice chovají tak, jak chceme, aby se chovaly. Jinými slovy, ti, co výzkum provádějí, ovlivňují svou myšlenkou chování a pohyb elementárních částic. A to už nemá s oním klasickým vědeckým pojetím nic společného, naopak. Dostáváme se k tomu, že myšlenky tvoří a že svět je takový, jaký si myslíme, že je. Kdesi jsem četla, že to, co se učíme na školách, už ve srovnání s tím, co se dnes ve fyzice odehrává ve výzkumech, ve svém konečném důsledku téměř neplatí. Také se přikláním k názoru, že ti, kdo skutečně tahají za nitky a v jisté rovině určují chod světa (a nejsou to tváře, které známe z televize), nemají zájem na tom, aby se lidé dozvídali, že naše myšlenky mají obrovskou sílu a vytvářejí realitu, že jsme ve své podstatě svobodné bytosti, které mohou dokázat cokoli a že k tomu vlastně nic vnějšího nepotřebujeme, ani rozhodování politiků, ani produkty farmaceutické mafie, ani automobilový průmysl. My jsme ti, kdo můžeme měnit věci, nepotřebujeme nic, než pracovat se svým vědomím. Myslím, že i tohle je už při nejrůznějších výzkumech vědomí, tak či onak ve svém konečném důsledku dokázáno i na vědecké bázi! Také si myslím, že už dnes existují technologie a objevy, které by mohly naprosto změnit svět. Jenže podstatou fungování naší civilizace není to, aby byl člověk šťastný a svobodný. Podstatou fungování naší civilizace je výroba-spotřeba, výroba-spotřeba, peníze, moc ... A tomu je naprosto všechno podřízeno. Od životního prostředí, po zahájení či nezahájení válečného konfliktu pod nálepkou spravedlnosti, až po to, jakou podobu bude nebo nebude mít naše současné vědecké pojetí světa.


JJ: Určitě připouštím, že různých pohledů na skutečnost, a tím pádem i skutečností, může být nekonečné množství. Když toto v knize vysvětlujete svému hlavnímu devítiletému hrdinovi Aramovi, použila jste jako příklad, že 1 a 1 nemusí být 2. Přiznám se, že toto je pro mne již na hranici stravitelnosti, protože pojmy 1 a 2 jsou podle mne tak elementární, že o nich nelze s úspěchem polemizovat.

HP: Celá matematika, celý náš svět se svými zákonitostmi a zákony, to je vlastně dohoda. Dohoda, že věci jsou tak a tak. My jsme se rozhodli, že to tak bude, tak to tak pro nás je. V rámci této dohody 1 a 1 jsou 2. Chceme-li ale pronikat k podstatě bytí, která jako taková nemá vůbec žádnou podobu či hranice ničeho, musíme z této dohody vystoupit, opustit naše normy, zákony, způsoby, pohledy na svět -- uvědomit si je. Zenový koán -- tleskni jednou rukou! Abychom mohli zažít řešení, musíme změnit své vědomí. Vystoupit z dohody, která nám říká, že není možné tlesknout jednou rukou. Dostat se nad naše genetické a výchovou dané způsoby vnímání, pojmenovávání, schematizování. Můj manžel, než zjistil, že tudy pro něj cesta nevede, studoval po maturitě rok jadernou fyziku, protože měl obrovskou touhu proniknout k podstatě hmoty a všeho. Vyprávěl mi, jak na přednášce jednoho uznávaného profesora zaznělo, že vlastně celá současná matematika stojí na několika axiomech, o kterých se nediskutuje, o kterých se prostě řeklo, že platí, aniž by je bylo nutné dokázat a od kterých se vše odvíjí. Pokud se však axiomy stanoví jiné a jinak, budeme mít jiný matematický systém. To, že současný matematický systém funguje a aplikuje se v praxi, že na něj létají třeba letadla, neznamená, že je jediný možný a že bychom nemohli dojít k úplně odlišným skutečnostem, k jiným dohodám, kde 1 a 1 vůbec nemusí být 2. Kdesi jsem četla o tom, jak v USA prováděli pokus na dvou koťatech. Jedno od narození vychovávali v místnosti, kde byly na všem namalované vodorovné pruhy a druhé kotě mělo v místnosti pouze svislé pruhy. Když koťata vyrostla, zjistilo se, že první kotě bylo schopné registrovat pouze to, co mělo vodorovné čáry, svislé čáry pro něj neexistovaly, nebylo schopno je vnímat. Svět druhého kotěte tvořily svislé čáry, předměty, na kterých byly vodorovné čáry, nebylo schopné spatřit. I my máme svoje svislé či vodorovné pruhy, které nejsme schopni vidět, protože hned po narození jsme vším okolo formováni takovým či onakým viděním světa, myšlením, směřováním. Například už dnes se v jaderné fyzice pozorují děje, kde konec proběhne dřív než začátek. Ale vzhledem k tomu, jak jsme byli odmalička vedeni, komu z nás to zapadá do toho, jak vnímá čas a vůbec svět? V rámci naší dohody se světem, tak jak jsme do ní odmalička vtahováni, se nejdřív odehrává začátek něčeho a potom konec něčeho. To, že žádný čas není, že je vlastně jenom přítomnost, si málokdo z nás dovede představit, protože směřování naší civilizace je jiné.


JJ: Co je tedy podle Vás v životě důležité, když vlastně neexistuje žádný pevný rámec a všechno si vytváříme sami? Mohla by to být jakási pevnost životních postojů jako opak nechání se vláčet událostmi?

HP: Záleží na tom, co chceme od života, od sebe. Nemusíme vůbec nic. Můžeme se nechat radostně vláčet událostmi, můžeme dělat cokoli a může nám v tom být třeba i dobře... Pokud se ale rozhodneme, že chceme sami sebe osvobozovat, zahrnuje to v sobě určitou pevnost a sílu. Být pevný neznamená nebýt hravý, radostný, tvořivý ... A k této pevnosti a síle, kdy naše soustředěné myšlenky prorážejí všechny překážky a vytvářejí naši realitu, potřebujeme především žít podle svého srdce.


JJ: Partnerství je myslím jedním z velkých učitelů života, který nám pomáhá poznat sama sebe. Myslíte, že existuje situace, kdy správným řešením je umění odejít?

HP: Myslím, že každý sám musí vědět, co dělá a proč to dělá. Neexistují žádná správná paušální řešení. Ať už se rozhodneme tak, či tak, měla by to být skutečně naše nejvnitřnější volba. Protože musíme žít svůj život a dělat svoje vlastní zkušenosti, ne to, co je v naší společnosti chápáno jako správné nebo morální. Stejně jednou nastane okamžik, kdy budeme muset opustit všechny své guruy a Buddhy, zákony a přikázání ... Zcela jistě může nastat situace, kdy cítíme, že chceme a máme odejít. Partnerství, manželství, rodina, i to je vlastně schéma, uspořádání, struktura naší civilizace, která v jemnějších dimenzích a vyspělejších formách bytí stejně zaniká. Kdesi jsem slyšela říct na půl vážně a na půl v nadsázce jednoho člověka o manželství a rodině, že je to vlastně nejmenší bojová jednotka státu. Až dojdeme někdy k okamžiku, že budeme schopni milovat sousedovy děti jako svoje vlastní a až budeme milovat všechny bytosti jako své nejbližší nebo jako sama sebe (to už se sem ale asi ani nenarodíme), žít v rodině ztratí svůj smysl. My ale zatím tady na světě žijeme tak, že potřebujeme takovouto formu jistoty a často i uspokojit své majetnické potřeby, mít prostě svoji ženu, svého muže, svoje děti. A jsme vedeni k tomu, že odejít z partnerství je považováno za určité mínus. Gary Zukav ve své knize Sídlo duše napsal něco v tom smyslu, že dříve mělo manželství úlohu především ekonomickou, ta ale v naší společnosti už více méně skončila. Nyní by mělo mít partnerství především úlohu duchovní. A skončila-li tato duchovní úloha v našem partnerství, završila-li se, co je na tom špatného, když se rozloučíme? To, že se to nemá, to je jedno z dogmat naší civilizace. Slyšela jsem, že naprostou většinu nás lidí vnímají vyšší inteligence odjinud jako živoucí mrtvoly, protože naše společenské sociální uspořádání nás často nutí žít jako tělo bez života. Koho z nás napadne, že bychom mohli žít třeba i jinak, v jiném uspořádání? Já osobně žiju ve šťastném a naplněném manželství, ale vím a naprosto chápu, že ne každému tato společenská struktura vyhovuje a proč by také měla?


JJ: Chtěla byste prozradit něco z dalších oblastí, jimiž se Vy či Vaše rodina zabýváte?

HP: V tom duchu, v jakém se obsahově zaměřuje Vaše knihkupectví Hledající, dělá manžel dokumentární filmy. Jde to ztěžka, někdy se rozpracované projekty táhnou i roky, ale nakonec se to vždycky nějak podaří. Jako v jiných oblastech, tak i v dokumentární tvorbě mají zelenou jiná témata, například sociální, politická... Teď v červnu se Viliam vrátil z šestitýdenního pobytu v Tibetu, kde natáčel nejvýznamnější slavnost a obcházení posvátné hory Kailás. Z natočeného materiálu by měla vzniknout Cestománie, která je určena pro nejširší okruh diváků, ale pokud se to podaří, tak i půlhodinový dokument pro ČT 2 zaměřený více na ten duchovní aspekt.


JJ: Jaké knížky bychom mohli najít ve vaší knihovničce?

HP: Mám ráda knížky, které povznášejí, nabíjejí, osvobozují ... Ve své době mě velmi povznesl například Racek od R. Bacha nebo Tvůrčí představivost Shakti Gawain. Jednou z nejkrásnějších věcí pro mě je, když si v ten pravý okamžik přečtu tu pravou knížku. Několikrát se mi to stalo, například s již jmenovaným Rackem, a byl to obrovský prožitek, velké vzrušení a hluboký zásah. V tom okamžiku pro mě knížka ožívá. Knížek máme doma na tisíce. Kromě beletrie to jsou v podstatě knížky, které prodává Vaše knihkupectví. Když teď zvednu oči k nejbližším poličkám s knížkami, tak čtu: Florinda Donnerová: Bytí ve snění, Eduard Tomáš: 108 meditací, Zecharia Sitchin: Dvanáctá planeta, Paul Brunton: Tajná stezka, Ram Dass: Tanec života, Forrest Carter: Škola malého stromu, Gerhard J. Bellinger: Sexualita v náboženstvích světa, Milan Špůrek a Daniela Fischerová: Hvězdy a osudy, Anastasie Semjonová: Léčba teplem, ...


JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
E-novinky jednou za 14 dnů
při zájmu o zasílání novinek vložte prosím Váš e-mail
Neváhejte se zeptat:
Po-Pá 10-18
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz