Rozhovor s Helenou Zelenkovou

(terapeutkou a autorkou knihy „Láska k Moudrosti")

(Zpravodaj 2/2013)

JJ: Vaše kniha „Láska k Moudrosti" je naprosto úžasná. I její název myslím dokonale vystihuje poselství, jež je v ní ukryto. Prozraďte nám prosím, jaké události jejímu vydání předcházely. Zrála ve Vás dlouho? Promítly se do ní i příběhy lidí, kterým jste pomáhala?

HZ: Kniha dostala název dle lahvičky z Aurasomy, kterou jsem si vybrala jako cestu své duše asi před 20-ti lety. Uvědomila jsem si skrze ni své poselství pro lidi, že je mám od chytrosti převést do moudrosti. Ovšem jen tu hrstku, která se dá. Přišla jsem na svět dobrovolně, karmou nezatížena, pro pomoc lidem. Valnou část života jsem některým lidem byla pro smích, protože jsem vždy myslela srdcem a cítila hlavou. Můj první syn má Downův syndrom a stal se jediným mým učitelem - tady na Zemi. Říká, že se mi musel narodit, že bych to bez něj tady nezvládla. Mojí snahou je probudit lidi z tisíciletého spánku, aby také oni mohli pracovat na velkém Díle a stali se tak pomocníkem Boha na Zemi. Laskavých, milujících a soucítících je velmi málo. Malé procento lidí se dosud vyvázalo z temnoty, která zatím vládne tomuto světu. Kniha sama je souborem mých přednášek, které byly posledních 8 let každý týden. Jsou v nich zpracovány do největší hloubky životní příběhy lidí, které mne inspirovaly, stejně jako můj osobní příběh.

JJ: Jedním z témat, kterým se v knize zabýváte, je etika. Zkusme malý příklad: Prodavač se splete ve svůj neprospěch. Upozorním ho na to. Když se splete podruhé, již nic neříkám a pomyslím si „tak to už je jeho problém". Myslíte, že je takováto úvaha přiměřená?

HZ: K otázce jak se zachovat, když se prodavač opět splete ve svůj neprospěch: Situace se nedá paušalizovat, neboť když dva dělají totéž, není to totéž. Vždy je vůdčí pocit. Ten člověku poradí, jak se správně zachovat. Člověk by měl vždy poděkovat veškerenstvu, protože dar je odtamtud, ne od toho prodavače. Pokud může dotyčný ze situace vystoupit a nedrží ho ona sama jako v kleštích, pak je v pořádku, že si peníze nechal. Pokud začne zvažovat rozumem, čili egem, pak je lepší peníze vrátit, neboť dotyčnému nepatří. Sama jsem měla možnost zažít asi před 15-ti lety rok života, kdy jsem byla se svým synem odkázána na jeho invalidní důchod. Můj důchod invalidní mi byl odebrán pro 2 chybějící body. Po komatu jsem se dostala do těžkého únavového syndromu, takže jsem pracovat opravdu nemohla, i když bych bývala moc chtěla, neboť má práce byla pro mne mé hobby. Rok jsem se soudila, než mi invalidní důchod vrátili, což pro mne byla velice cenná zkušenost. Na sociálce Prahy 10 moc dobře znali mou situaci, ale nemohli mi ničím přispět, protože se mnou věděli, že soud musím vyhrát. Uvádím jen pro dokreslení situace. Špatně se nám s Péťou určitě nežilo. Jsme velice skromní oproti ostatním lidem a já si hlavně nikdy na svůj úděl nestěžuji, protože na všem si umím najít pozitivní. Nesčíslněkrát se stalo, že zafoukal vítr a jakoby náhodou přivál papírové peníze, někdy i papír byl dost velký. Pak někteří přátelé mne často zvali na jídlo s tím, že „nemohou nechat vymřít ohrožený druh". Pokud člověk ani v této situaci nezahořkne na život a žije ho stále s radostí, bývá na konci každé takové zkoušky velká odměna. Jo a na té sociálce za mne zaplatili pokutu za jízdu na černo, protože věděli, že na jízdenku opravdu nemám.

JJ: Nyní však zkusme těžší téma: Milosrdná lež. Z Vašich poznámek jsem vyrozuměl, že Váš názor je „rozhodně ne". Asi bychom však měli brát ohled třeba na malé děti a nestresovat je například vážnou nemocí maminky se špatnou prognózou? Nebo i tady by bylo vhodnější sice citlivě, ale rozhodně říci pravdu?

HZ: Co se týká milosrdné lži, já sama říkám lidem pravdu až tam, kam jsou schopni ji přijmout. Je to velice důležité, protože řeknete-li lidem více, vaše pravda se pro lidi stává lží a formou nenávisti se obrací proti vám. Jsem bývalá kantorka a s dětmi mám ty nejúžasnější zkušenosti. Ony samy, dík své citlivosti, se mnou otevíraly témata Života a smrti; zjistila jsem, že v tom mají více jasno, než dospělí. Mé závěrečné učitelování bylo na vesnici u Prahy. Když jsme viděli kráčet pohřeb, šestiletá holčička se mne zeptala, zda vím, co s tím člověkem bude dál. Řekla jsem, že ne. Ona: „To je jednoduché, půjde si na chvíli odpočinout a za čas se sem bude muset vrátit, protože tady nemá splněno". Jeden chlapec se přidal: „Víte, proč je v současné době Země přelidněna? Protože málo lidí dosáhne takové úrovně bytí, aby se sem nemuseli vracet." Naskýtá se otázka, kdo že má vlastně koho vychovávat. Těm moudřejším rodi- čům jsem radila, aby se nechali vychovat od svých dětí. Konkrétně návrat k otázce, zda milosrdně lhát dětem v případě smrtelné nemoci v rodině? Ne. Neboť ony mají situaci lépe zmapovanou než dospělí a hlavně nemají strach ze smrti. Je třeba, aby obě strany měly v tomto jasno, i s umírající- mi jednám na rovinu, i když jsem leckdy jediná. Příbuzní i lékaři slibují uzdravení i z umírání, protože se bojí vlastní smrti. Děti moc dobře cítí přicházející konec. Přimlouvala bych se za to, aby umírající mohli odejít doma uprostřed své rodiny, děti byly u toho a přijalo se to tak, že smrt je součástí života. Jakmile dítěti jednou zalžete, ztrácíte jeho důvěru. Ono zná Pravdu lépe než vy a jenom vás zkouší. Pečovala jsem do úplného konce před několika lety o svou matku, která doma zemřela na rakovinu, takže vím, že je to možné. Splnit umírajícímu takto jeho poslední přání je asi to nejkrásnější, co se člověku za života vůbec může podařit.

JJ: Píšete, že často máme snahu se například prací nebo jinými činnostmi zaměstnat tak, že nám nezbývá čas na vnitřní práci. Máte nějaký recept, jak si pomoci a lépe uslyšet volání duše? Pomohlo by tomu třeba svěcení neděle nebo nějaké jiné vnitřní poctivě dodržované pravidlo?

HZ: Jak uslyšet volání své duše? Naučit se myslet srdcem a cítit hlavou. Mít odvahu jít proti proudu, leckdy i proti proudu vlastní rodiny. Člověk musí mít jasno v tom, co vlastně tady chce se sebou dokázat. Pokud mu jde o lidské štěstí, pak ať nadále naslouchá přáním svého ega. Duši stačí denně věnovat půl hodiny, když to nemůže být déle. Nejlépe ve stejnou dobu a na stejném místě. Po čase bude člověk spjatý se svou duší i při každé práci, což pozná podle toho, že ji vykonává s radostí. Radost, nebo lépe bezpodmínečná radost je nepsanou povinností člověka. Je to stav bytí, který přichází ruku v ruce s Láskou a moudrostí.

JJ: Připadá Vám vhodná životní afirmace: „Žiji plný a pravdivý život v souladu se záměrem duše."?

HZ: Afirmace „Žiji plný a pravdivý život v souladu se záměrem své duše" je velmi vhodná. Člověk skrze ni sílí a dodává si odvahu, aby to tak skutečně bylo. Je to stejná podstata, jako když Bohu děkujete za osvícení, i když v něm ještě nejste. Všechny věci se musí nejprve vytvořit ve vesmíru, aby pak mohly dopadnout do hmoty.

JJ: Mantra. Myslíte, že pomáhá? Jakou však zvolit? Nebo existuje nějaká její západní obdoba, která by nám byla bližší a podobným způsobem „umravňovala" mysl?

HZ: Všeobecně mantry doporučit nemohu. Celodenní odříkávání mantry by mohlo nedostatečně zakotvenému člověku do hmoty způsobit nenapravitelné škody. Nejkrásnější mantrou pro člověka z České kotliny je píseň „Lásko, Bože, Lásko... ".

JJ: Komu připadá, že svět, politika či zločin jsou špinavé záležitosti, kde by měl myslíte začít s nápravou?

HZ: Náprava společnosti musí začít u jednotlivců. Lidé mají takovou vládu, jakou zasluhují. V současné době je to k pláči, neboť náš státník zrcadlí mravy celé společnosti. To, co bylo dříve považováno za hříchy, jsou dnes pro lidi mety, které chtějí dosáhnout. V tom je celá společnost na scestí a zdaleka ne všichni se budou moci zúčastnit duchovního vývoje, který už teď probíhá na planetě Zemi.

JJ: Jistá sevřenost a obavy ze situace, která nás čeká, nás mohou odvádět od svobodného prožívání. Jak se zbavit tohoto pocitu, kdy mne třeba v blízké době čeká návštěva zubaře? Není to známka neschopnosti žít tady a teď?

HZ: Schopnost žít trvale tady a teď má člověk až po osvícení. Do té doby má právo tu a tam ze stavu vyššího vědomí vypadnout. Měl by si toho však být vědom a zároveň znát pravdivou příčinu. Třeba za návštěvou zubaře je vždy strach z bolesti, protože vás ještě nikdo nenaučil, že skrze přijetí bolesti lze dosáhnout osvícení. Pak je také dobré se podívat, proč vůbec potřebuji zubního lékaře, zda mé problémy se zuby nejsou následkem toho, že neumím pracovat s vnitřní agresivitou, že neumím prosadit svůj zájem, že dobra svého opouštím snadno pro dobro druhých, atd.

JJ: Myslíte, že jedním z řešení může být cvičení bdělé pozornosti a snaha o neposuzování? Jak však začít?

HZ: Neposuzování sebe sama a ostatních (což je totéž) je skoro první podmínkou osobního vývoje. Jakmile člověk posuzuje, přestal v dotyčném, nebo v sobě vidět Boha, čímž se od něho vzdaluje. Nemůže ani tak dospět do stavu bezpodmí- nečné neboli Kristovské lásky, což je jeho svatá povinnost.

JJ: Věříte, že se nakažlivá nemoc člověku, kterému nemá „co sdělit", vždy vyhne, i když se třeba v infikovaném prostředí pohybuje? Vzpomínám třeba na příběh Matky Terezy, která pokud vím přes neustálý styk s malomocnými nikdy sama neonemocněla. My však tak výjimečné bytosti zřejmě nejsme ...

HZ: Na otázku „věříte, že... ", odpovídám „vím, že... ", neboť pouze věřit nestačí. Musí to být vaše vědění, které k vám přistoupí skrze osobní zkušenost či prožitek k té nemoci. Každý potřebuje jinou nemoc k tomu, aby se mohla uzdravit jeho duše. S infekcí je to stejné. Ve správně fungující, tudíž zklidněné mysli, se vůbec nemá nemoc kde zachytit. Pak také nesmí být strach, neboť strach z čehokoli způsobí, že si to budete muset odžít. Co se týká výjimečnosti, všichni jste totéž jako Ježíš, Matka Tereza a ostatní této úrovně. Nechcete si však uvědomit, že jste bohy, protože s tím přichází obrovská zodpovědnost do vašich životů. I z tohoto důvodu většina lidí pouze přežívá, protože jim vyhovuje být součástí lidského stáda, než začít žít své životy úplně jinak. Ne podle řečí, ale podle činů poznáte je... Výjimečný je dnes každý, kdo si svou výjimečnost ustojí uprostřed řvoucího stáda.

JJ: Sama jste o reinkarnaci přesvědčena. Zlobíte se na ty, kteří v ni nevěří? Připadá Vám možné, že by dokonce případně mohli mít pravdu?

HZ: K otázce reinkarnace. Kdo by o tom měl vědět více než ten, kdo prožil na své kůži týden koma a 6 klinických smrtí. To už zase není jen víra, ale vědění, že to tak opravdu je. Nemyslím si však, že by bylo nutné znát svou minulost, někdy je to přímo zavádějící a lidé tím omlouvají svou neschopnost. Brání jim to pak žít v přítomnosti, protože jejich ego si pro to vždy nějaké vysvětlení najde. Nezlobím se dnes vůbec na nikoho, ani na ty, kteří mne sprovodili ze světa jen proto, že jsem jim přerostla přes hlavu a měli ze mne strach. Mám ty lidi ve své velké blízkosti a naopak jim věnuji daleko víc lásky než ostatním, protože oni ji potřebují ze všeho nejvíc. Pokud by však lidé nebyli tam co já, vraceli by stejné stejným, takže by se nakonec mohli všichni vyvraždit. Proto je nutné procházet závojem zapomnění při zrození, aby lidé nebrali spravedlnost do svých rukou. Dokud já však chci někoho učit odpouštět, musím mu být v tom samém příkladem. Reinkarnace velice úzce souvisí se zákonem karmy. Pokud člověk obojí do svého života nepřijme jako realitu tohoto světa, pak nemůže životu na Zemi vůbec porozumět.

JJ: Pokud jsem správně pochopil, napsala jste v jedné kapitole úvahu v tomto smyslu: „Vždy, když vy muži spíte s jinou, my ženy to bezpečně poznáme. Je pro vás nedůstojné, když zapíráte. Mnohem vhodnější by bylo říci, že to nezvládáte a my to přijmeme s pochopením." Jako muž bych takovéto řešení (aniž bych situaci obhajoval) považoval spíše za selhání muže, který přehodil problém na ženu a donutil ji jej řešit za něj. A ještě s tím rizikem, že se vztah rozpadne.

HZ: Teď tedy něco k otázce „nevěry" stran muže v partnerství. Muž (i žena) by měl samozřejmě vědět, že v takové situaci je vždy nevěrný sám sobě. Na této sféře se v rámci zrcadlení nejlépe vyvíjí lidé v páru, neboť si krásně zrcadlí své učební lekce. Nebudeme jim říkat chyby, protože to chyby nejsou. Pokud muž se mimo partnerství zamiluje, což je lidské, měl by to oznámit své ženě a nechat na ní, co ona sama s tím udělá. Pokud už ona spěje do moudrosti, ví, že její muž onemocněl a potřebuje její lásku a péči, aby se zase mohl uzdravit. To vše musí proběhnout bez jediné výčitky. Naopak ona se musí naučit milovat a přijímat sokyni bez toho, že by muž dostal nůž na krk se slovy „buď já nebo ona". Většinou po určitou dobu v životě muže musí být obě, aby on sám měl možnost výběru. Mám tu zkušenost, že milenka odpadne dříve než manželka. Vedu lidi k otevřenému dialogu, kdy každý musí být zodpovědný za každou myšlenku, slovo, nebo čin. Sama jsem po dobu trvání manželství měla přítele, manžel o něm věděl, seznámila jsem je a měl možnost se rozhodnout. Vrchol lidství je v tom, že lidé spolu mohou mluvit úplně o všem, bez toho, že by jeden druhého posuzoval, natož odsuzoval. Přes tento způsob komunikace může teprve vzniknout mír ve světě. Pokud touto zkouškou vztah projde, pak ho to jenom utuží a lidem už jde o více, než jen toho druhého vlastnit. Pokud se rozpadne, nebyl to žádný vztah a není čeho litovat. Když je vztah funkční, je postaven na sdílení. Čehokoli a kdykoli.

JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda si myslíte, že se Vaše kniha nakonec dostane každému, komu by mohla pomoci. Že žádná setkání nejsou náhodná.

HZ: Není na světě zatím mnoho lidí, kteří by mou knihu přijali s takovým nadšením jako vy. Musí už být člověk opravdu Hledající. To pro mne značí být pro svou Cestu připraven, podstoupit nějakou oběť. Pro současného člověka je nejvyšší obětí nabídnout své ego, čili lidské já, které ve skutečnosti stejně neexistuje a přesto dokázalo lidi spoutat do nesvobody. Na křtu knihy jsem prosila, aby byla mým pomocníkem při otevírání lidských srdcí a mým pokračovatelem v započaté práci. Upozornila jsem na fakt, že mým a jejím úkolem je předat poselství, ne lidi přesvědčovat o mé Pravdě. Já Jsem - Pravda, Láska, Radost, Moudrost. Nehodlám však o tom přesvědčovat nikoho, kdo si na to sám nepřijde, neboť by to nemělo smysl. Mým celoživotním úkolem je čeřit hladinu lidské mysli všude tam, kde se vyskytnu. Knihu prosím, aby mi pomáhala převést lidi od chytrosti do moudrosti. Zároveň ji prosím o pomoc v tom, aby lidé pochopili, že lidská inteligence se měří hloubkou lidského cítění a ne tím, co lidé nashromáždili ve svých hlavách formou informací. P.S. Obdobného textu jako je má kniha mám asi 1 200 stran a mohu psát stále dál, dokud mi to mé tělo dovolí. Text však nepovažuji za svůj, neboť jsem trvale napojena na vyšší inteligenci, která mi ho diktuje. Jsem pouze prostředníkem... Přednáškami a knihou přetvářím tento svět. Nenechám se na své cestě ovlivnit tím, kolik lidí je schopno uvěřit v pravdivost mých slov.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.