Rozhovor s Jozefem Lengyelem

- Zpravodaj 4/07

(organizátorem kurzů Psypos, přednášejícím a autorem knihy )

JJ: Pár let uplynulo jako voda a je mi opět ctí přivítat Vás u rozhovoru na stránkách našeho Zpravodaje. Vše má na svědomí Vaše před časem vydaná , která ve mně opravdu silně zarezonovala. Možná byste ji dnes napsal již o něco jinak - názory každého z nás se vyvíjejí - podle mého mínění je však výtečná tak, jak vyšla. Ne náhodou jsem ji zařadil do našeho čítajícího na tři desítky nejlepších knih.

A jelikož se již známe, začnu otázkou nelehkou - co byste označil v životě, tak, jak plyne, za nejdůležitější? Nečekám žádný filosofický rozbor, spíše spontánní, nefiltrovanou reakci.

JL: Život a ochotu ho přijímat tak, jak plyne. Tajemství štěstí je v tom, že dovedeme s radostí přijímat to, co je. Místo lamentování nad nepříjemnostmi je mnohem moudřejší plnou koncentrací na teď dělat to, co je možné dělat, aby příští situace byla příjemnější. Je to tak banální, že snad lidé považují za nehodné jejich IQ se tím zabývat, proto tolik trpí, nevěnují se banalitám. Nejsme tady proto, abychom vymýšleli složité metody jak být šťastný, jsme tady proto, abychom se dovtípili, že štěstí je naší běžnou realitou (banalitou).

JJ: Čtenáři se mne často ptají, zda je ta či ona kniha , nebo , a pro mne bývá čím dál těžší na tyto otázky odpovídat. Připadá mi totiž, že prakticky v každé knize může člověk najít zrovna tu svoji kapitolu, svůj odstavec, svoji větu, která jej v životě posune kupředu. Troufnu si tak o knize říct, že je , či , ale s pojmem mám opravdu problém. Míváte někdy podobné pocity?

JL: Na mých přednáškách nikdy neopomenu upozornit, že neříkám pravdu. Může to posluchače vyvést z míry, ale já to myslím vážně. Moje pravda je důsledek mého poznání a nemusí být pravdou jiného člověka. V nejlepším moje pravda může být inspirací pro někoho, aby se rozhodl svoji pravdu vědomě hledat, ujasňovat. Každý má pravdu, tu svoji, která je přesně v souladu s úrovní jeho poznání. Poznání chápu jako extrakt zkušenosti. Proces poznávání je dlouhodobý a kontinuálně přechází z inkarnace do inkarnace. Začíná situací ve které jsme se ocitli. Situace nám poskytne prožitek, který nás obohatí zkušeností, ze které se někdy, ne vždy, poučíme a získáme to nejcennější, kvůli čemu jsme vlastně tady, v hmotné dimenzi - poznání.

JJ: Otázky pro tento rozhovor píši sedíce na sluncem zalitých kládách v lese uprostřed Prahy. A myslím na to, že často zapomínáme na důležitost sepjetí s přírodou ... Trochu Vám závidím o mnoho divočejší přírodu slovenských hor, jejichž předhůří jste si vybral za svoji základnu. Využíváte někdy sílu přírody a přírodních energií pro svoji práci?

JL: Vždy, proto jsem se nastěhoval do vesnice v nadmořské výšce 850 m. Vládne tady klid, po kterém touží mysl. Divoká je také, jsou tady přemnožení medvědi. Chodí na návštěvy do vesnic, odnáší odpadky z kontejnerů a někdy napadají i člověka. Jezdím na kole denně a nějaká část cesty vždy vede přes les a tak jsem v očekávání střetu s medvědem. Zatím se mi to nepovedlo. Takové setkání není součástí Božího plánu - nebyly pro něj vytvořeny podmínky. Náhody nejsou, já na ně nevěřím. Všechno probíhá podle pravidel, zákonů v celém stvoření, ne jenom v jeho nepatrné hmotné dimenzi. Mám dostatek důvodů pro to, abych to tvrdil.

JJ: V létě organizujete týdenní pobyty pro zájemce z celé republiky. Zeptám se poněkud netradičně: čeho bych se měl jako případný účastník takového kurzu nejvíce obávat?

JL: Sebe samého, lépe řečeno těch úžasných schopností, kterými člověk ať vědomě nebo nevědomě disponuje. K těmto možnostem patří sugestibilita. Umožňuje lidem uvěřit všemu, co je jim vhodnou stylizací, dostatečně emotivně a dostatečně dlouhou dobu podáváno. Je to jenom otázkou času, energie, se kterou jsou sugesce podávané a samozřejmě citlivosti posluchače. Subliminální technika takovéto dokonce umožňuje i bez účasti vědomí.

JJ: Tak se často chlácholíme, když bychom měli udělat nějaký nový krůček. Nebo je to tak v pořádku a ještě nenastal ten ?

JL: Vždy je ten pravý čas na to, co dovedeme adekvátně ke svému poznání. Z hlediska duchovního není nezvládnutá situace. Je jenom prezentace míry (osvojení nebo nedostatečné) zvládnutí učiva. Není naší úlohou soudit, naší úlohou je probírání učiva, míru jeho zvládnutí projevujeme svým chováním. Duchovní vzdělávací systém je neomylný. Přiděluje individuálně aktuální učivo situací, ve které se nacházíme. Vše ostatní je pouhé divadlo na zpestření studia, abychom se při probírání učiva nenudili a také abychom na učivo nemysleli. Je to geniální vzdělávací systém, kterého existenci odhalíme až ve svém duchovním vývoji dosáhneme potřebné úrovně poznání.

JJ: Nakolik odznovu myslíte že musíme budovat svoje zkušenosti po příchodu do nového vtělení? Je pochopitelná snaha alchymistů žít co nejdéle, aby stihli v jednom životě dokončit své ? Nebo se ptám úplně nesprávně?

JL: Úvodem je potřeba si ujasnit co je zkušenost a jak vlastně probíhá osvojování poznání, kvůli kterému existuje naše fyzické tělo a celý inkarnační cyklus. Podle mého chápání je základem situace, ve které (bez výjimky) máme nějaký prožitek, ze kterého je zkušenost a někdy (ne vždy) se ze zkušenosti poučíme a získáme poznání, ale to jsem již uvedl v odpovědi na některou z předchozích otázek.

Každé nové vtělení přichází s úrovní poznání, která rozhoduje o naší schopnosti pochopit některé aspekty naší duchovní podstaty.

V mezilidských vztazích je to zjevné mírou naší ochoty nebo spíše schopnosti chápat své okolí a druhé lidi a přijímat je takové jací jsou. Pro poznání platí pravidlo kontinuity a neustálého růstu. Co jsme jednou získali jako duchovní poznání, to již neztrácíme. Kde jsme přestali na konci minulé inkarnace, tam pokračujeme v následující. Je to zcela zjevné u malých dětí, u kterých již v předškolním věku lze pozorovat jejich vysokou úroveň poznání. Projevuje se to v jejich překvapujících reakcích, jakých nejsou schopni ani dospělí. Je potřebné též poznamenat, že úroveň poznání nemusí být v souladu s IQ. IQ umožňuje efektivnější využívání především levé mozkové hemisféry, logické myšlení, které je užitečné pro manažerské profese, pro vědce, kazatele, lékaře, právníky atd. Pro člověka s vyšším duchovním poznáním je mnohem užitečnější schopnost pochopení, komunikace, umělecké vlohy a také řečnický talent umožňující dělat duchovní osvětu. Vlohy jsou přidělovány účelově individuálně v souladu se životním posláním každého člověka.

Nemá velký význam ztrácet čas s aktivitami, které mají za cíl nepřirozené prodlužování lidského života. Naše inkarnace se má ukončit (smrtí fyzického těla) jakmile přestane sloužit v zájmu původního určení. Také jsem měl sny, že zde budu 500 let v této současné inkarnaci. Postupně (fandím si, že v důsledku poznání) jsem od toho upouštěl a teď se délkou života (se záměrem ji prodlužovat) nezabývám.

JJ: Nenásilí a naplňování svého poslání. Dokážeme však něco naplnit, nebudeme-li uplatňovat svoji sílu?

JL: Nepřímá odpověď na tuto otázku je schovaná v předchozích závěrech. Násilí, ubližování jakéhokoliv druhu a intenzity jsou důsledky svobodného rozhodování (svobodné vůle) lidí a jsou podmínkou jejich dovzdělávání. Přesto je v naprostém pořádku snaha co nejvíce zamezit možnosti páchat násilí bez postihu. Pochopit neznamená schvalovat a již vůbec ne být k tomu lhostejný. Pochopit znamená neusilovat o změnu druhého k obrazu svému, ale o nalezení adekvátního prostoru a podmínek pro jeho svobodný duchovní vývoj v souladu s jím dosaženou úrovní poznání. Omezování násilí strachem z postihu je pravděpodobně hlavní (ne jedinou) možností společnosti u části populace která se nachází na úvodní tzv. nevědomé etapě vývoje poznání, když ještě nedisponuje dostatkem poznání na pochopení principu vzájemnosti (nedělat druhým to, co nechci aby mi dělali jiní). V této nevědomé etapě se člověk není schopen zabývat příčinností, jakýmikoli duchovními vazbami a pravidly.

Naše poslání od narození až po skon nám zůstává většinou neujasněné. Kdybychom rozdělili svůj život na tři etapy, v té třetí nás možná potěší (nebo naopak) tušení o svém poslání. Jsme součástí velkého, obřího divadla, ve kterém režisérem je INTELIGENCE nad lidské chápání. Máme tendenci jí říkat BŮH, o kterém nemáme ani potuchy, jenom fantazírujeme, vymýšlíme hypotézy a pak hledáme argumenty pro jejich obhajobu.

Tento geniální režisér nám všem dal smysluplnou úlohu, kterou hrdě nazýváme posláním. Režie je natolik dokonalá, že nesplnění naší úlohy je z principu nemožné. Počítá se také s našim . Z hlediska duchovního je to jenom naše svědecká výpověď o úrovni našeho poznání.

JJ: Mlčení. Hodně mne přitahovala setkání s vícedenním rozjímáním bez vnější komunikace. Prozatím jsem ale . Jaká je v tomto směru, smím-li se zeptat, Vaše zkušenost?

JL: Mlčeti je zlato. Říká se. Jenomže není mlčení jako mlčení. Z hlediska duchovního je vítáno, když se nám hluk hmoty podaří umlčet. Na to však nestačí ani vícedenní ani víceměsíční mlčení. Nejsem protagonistou mlčení, nemám tuto hereckou úlohu, alespoň zatím to tak nebylo a o budoucnosti nic nevíme a co víme to nás stejně jenom omezuje.

JJ: A ještě, já knihkupec, poslední otázečku: Doporučte nám prosím nějakou knihu z oboru. Děkuji Vám za rozhovor.

JL: Doporučovat, radit je velice závažná věc, proto se tomu snažím vyhnout. Mám osobní zkušenost, že informace nás vždy najde, když ji potřebujeme, když jsme na ni připraveni. Mohu jenom prozradit, co mne v současnosti nejvíce zajímá. Našly mne knihy, které rozebírají okolnosti obávané smrti. K naší škodě o ní víme žalostně málo. Dokonce ani nevíme kdy můžeme prohlásit nebožtíka za mrtvého po všech stránkách: fyzicky, energeticky a duchovně. Dospěl jsem k závěru, že by lidstvu velice prospělo, kdyby se o smrti vyučovalo na školách od nejnižších stupňů. Ne v duchu nějakého náboženského směru, dogmaticky, ale zcela svobodně podáváním informací ze všech existujících zdrojů zabývajících se smrtí. Ať se každý žák pak sám relativně svobodně rozhodne, co je ochoten a schopen akceptovat.

Na závěr moje v dobrém míněné varování: Uvedl jsem svoje závěry, svoje přesvědčení, svoji pravdu. Jakákoliv shoda s názorem tvým, nebo kohokoli jiného není náhodná. Je to důsledek smysluplného, taktního a láskyplného řízení životní cesty každého z nás. Ať je schopen každý být šťastný tím, co má. Je to banalita, k jejímuž pochopení není třeba žádná škola.

Nejlíp uděláš, když mi neuvěříš jediné slovo, ale rozhodneš se to vše prozkoumat a nabereš odvahu to také žít. Přeji dobré pobavení.

Jozef Lengyel, Kordíky 26.6.2007

Rozhovor s Ing. Jozefem Lengyelem (pořadatelem kurzů osobního rozvoje a autorem knihy Kniha lásky)

(Zpravodaj 1/2002)

JJ: Přiznám se, že s málokterou knihou vnitřně natolik souhlasím, jako s Vaší, vlastním nákladem vydanou, Knihou lásky. Připadá mi, že při každém tématu dokážete trefit hřebíček na hlavičku, a to většinou napoprvé. Prozraďte nám prosím pro začátek, jaký vítr Vás v tomto životě přivál k pořádání kurzů a v neposlední řadě k vydávání knih.

JL: Člověk intuitivně vyhledává takové prostředí, pro které se nevědomě rozhodl. Několik let jsem byl instruktorem sjezdového lyžování, měl jsem na starosti děti od pěti do deseti let. V tomto věku ještě nejsou děti zatíženy různými omezeními a do značné míry se projevují svobodně a právě tento přirozený projev byl silnou inspirací zaobírat se netušenými lidskými možnostmi. V roce 1991 mě zaujala metoda José Silvy a z tohoto základu se odvíjely první kurzy. Už 10 let se kurzy PSYPOS konají pravidelně a pravidelně se i mění. V současnosti vycházím z jediného základu všeho, co je -- a to je láska, která je nejenom garancí pochopení lidského bytí, ale je také zárukou svobody a štěstí člověka. Knihu lásky jsem vydal sám v nouzi, když nakladatel opakovaně nedodržel dohodnuté termíny.

JJ: Z Vašeho pojetí přímo čiší, že člověk má v podstatě absolutní svobodu a volnost v čemkoli a všechna omezení si klade vlastně sám sobě. Byla by tedy podle Vás správná teze, že smyslem života člověka je dělat to, co ho baví, ať si o tom ostatní myslí cokoli?

JL: Každý je tu proto, aby jedinečným, neopakovatelným způsobem zahrál svou vlastní hereckou roli, každý je tu pro sebe a zároveň pro všechny, abychom se spolu navzájem pobavili a potěšili. Jelikož však žijeme v otroctví zvyků, předsudků a omezení, které nám brání projevovat to, čím jsme -- lásku bez zábran, potom ani nemůžeme chápat, že vždy se děje jenom to, co nás baví, nikdy to není jinak, ať už děláme cokoliv. Všechno, co prožíváme, je důsledek našeho nevědomého rozhodování, které obvykle nepochopíme a potom se ze svého perfektního hereckého výkonu nedokážeme těšit. Všechno, co nás v životě potká, je zdrojem zábavy, pokud to pochopíme, anebo zdrojem utrpení, pokud to nepochopíme. V každé chvíli děláme jenom to, co nás baví a žádné poučení z toho pro nás neplyne. Nebloudíme z jedné inkarnace do druhé, abychom hromadili poznání, ale abychom se co nejpestřeji pobavili, nežijeme proto, abychom se trápili a sužovali, ale abychom se milovali a těšili ze své lásky.

JJ: Neříkám dětem "na červenou se nikdy nepřechází" (ostatně samy vidí realitu), ale raději "pro vás je nebezpečné přecházet na červenou, protože nedokážete dobře odhadnout, jak je auto blízko nebo kdy je to nevhodné". Je Vám takovéto pojetí světských zákonů blízké?

JL: Neexistuje žádná nebezpečná situace, protože všechno, co v dané chvíli je, je nejlepší co může být. Stane se jenom to, co chceme, aby se stalo, vždy je všechno v nejlepším pořádku, protože naše rozhodnutí jsou rozhodnutími nekonečně moudré duše, která je láskou. Když se někdo rozhodne ukončit toto bytí, je úplně jedno, jestli svítí zelená nebo červená a vždy se objeví ochotný člověk, který mu jeho přání vyplní. My nikdy neodhadujeme, ale víme, anebo můžeme říci, že vždy všechno odhadneme úplně přesně. Co se týče zákonů, vyspekulovali jsme si je jenom proto, abychom měli co porušovat. A jak nás to pak přenesmírně těší!

JJ: Zdá se mi logické, že naše činy mají své karmické důsledky. Mohou však mít karmické důsledky i pouhé myšlenky?

JL: Všechno, co se děje, se odvíjí od našeho rozhodnutí, ale na rozhodnutí nemá žádný vliv, co jsme vyvedli v minulosti. Nic není bohem dané, nic není závazné, nemáme za co trpět, nikdo nás nestíhá ani nám neubližuje, určující je naše víra. Jak věříme, tak žijeme, prociťujeme různé situace, neboť jistota, že to jinak nejde, je naším nevědomým rozhodnutím. A všechno je v pořádku, protože to tak chceme. Princip karmy je historický blud. Není nic hroznějšího, než chápat pod hrozbou utrpení, nemůže existovat nic zlověstnějšího, než se stávat lepšími a moudřejšími pod tlakem strachu, nemůže být nic bezcitnějšího, než očekávat, co nás postihne. Zdegradovali jsme člověka na hlupáka, a potom je už jen samozřejmé, že se musí učit, chápat a poznávat. Je mnoho nepsaných pravidel, která jsme uložili do energetického útvaru a potom zavazujeme jeden druhého. S velkou šancí znechutit mu život. Pochopení nikdy nepředchází lásce, ale ochota svobodně prožívat a projevovat lásku vede k pochopení. Měli bychom si být neustále vědomi, že jsme láskou, která je moudrostí a v této dokonalosti nejsou žádná pravidla, ani pravidlo pochopení, poznání, pravdy; láska není ani duchovní, ani neduchovní, láska je hra touhy milovat. Karma je dobře zpracovaný nesmysl, který je zdrojem apatie, nechuti k životu přesně tak jako deset božích přikázání. Myšlenka jenom informuje o našich rozhodnutích. Připravovaná Kniha lásky, jejíž první díl již vyšel, se podrobně zaobírá touto problematikou, která je pro štěstí člověka velmi podstatná.

JJ: Jste zastánce názoru, že všechno se má dělat správně dle zvyklostí (jinými slovy jak odborníci doporučují)?

JL: Každý je odborník sám pro sebe, protože každý nejlépe ví, co má dělat, co mu vyhovuje, po čem touží. Nikdo jiný to vědět nemůže. Důležitý je náš cit. Cit není intuice, která usměrňuje a rozlišuje věci na příjemné a nepříjemné; cit je láska, která nikdy nevede; když se vědomě koncentrujeme na lásku, vždy víme, co máme dělat. Zvyk je omezení, omezení je otroctví, otroctví je vězení lásky, a tam, kde je láska uvězněná -- neprojevená, nemůže být štěstí.

JJ: Myslíte, že lze někomu ublížit neprávem, tj. tak, aby to nezapadalo do jeho osobní potřeby zkušenosti? Platí to i v případě tak odsuzovaných deliktů jako zneužití bezmocnosti, nevěra, znásilnění či vražda?

JL: Zkušenosti jsou dobré leda k tomu, abychom pochopili, že jsou k ničemu. Nepřišli jsme sem sbírat zkušenosti, ale milovat člověka. Když prožíváme to, čím jsme, víme, že nikdo nikdy nikomu nemůže ublížit, každý to, v čem je, vyhledává a je na něm, zda pochopí, že všechno, co ho potká, je naplněním jeho touhy. Nic, co nechceme, se nestane a každý účastník nějaké situace se přičinil o její vznik. My si neubližujeme, jen si plníme svoje touhy. Každá duše ví o každé jiné všechno, takže duše nikdy nemohou být v rozporu, neboť by to popíralo vševědoucí moudrost, dokonalost a lásku.

JJ: Myslíte, že si bytosti před svým vtělením vybírají své rodiče?

JL: Duše se nevtěluje, ale projevuje. Bezčasové, bezprostorové nekonečno se nemůže vtěsnat do malého prostoru fyzického těla. Všechno, co se děje, je naplněním touhy duše, která ví, že k tomu, abychom měli určité prožitky, je prospěšné narodit se v takové rodině, kde je šance prožít mnoho "srandy".

JJ: "Být nešťastným, to je pořádně komplikované" píšete ve své knize. Co si o tom asi pomyslí maminka, která přijde o své jediné dítě?

JL: Každý se sám a úplně svobodně rozhoduje, zda svoje fyzické tělo odloží anebo se z něj bude nadále těšit. Pokud chceme být šťastní, měli bychom akceptovat svobodu rozhodování každého, dítě nevyjímajíc. Jenom naše láska může být motivací pro jiné, aby změnili rozhodnutí, ale neštěstí, smutek, lamentování jsou jenom citovým vydírání, asi v kontextu -- už se uzdrav, neumírej, abych nebyl smutný. Žádná situace nemá nad námi moc a jak ji prožíváme závisí na našem postoji. Otázka postoje je vždy otázkou vědomí lásky.

JJ: Myslíte, že dnešní doba přeje duchovnímu rozvoji méně než ostatní? Někteří mluví o Kalijuze, jiní apelují na úpadek hodnot ...

JL: Neexistuje žádný duchovní vývoj anebo existuje jenom jako hra vědomí. Vykonstruovali jsme si duchovní hierarchii a potom máme možnosti výběru, kdo nám bude vládnout, ke komu se budeme modlit, koho budeme uctívat. Aby to však bylo zábavnější, vytvořili jsme takzvanému dobru protipól, což je též vynikající, neboť máme alespoň na koho svalit vinu za všechny naše nezdary. Naše podstata ví, že věříme různým bludům, ale nestará se o to, protože všechno je zdrojem zábavy, duše je velký šoumen.

JJ: Kde byste viděl nejčastější příčinu selhání partnerských vztahů? Že by obava z většího "odkrytí se" či vliv dřívějších špatných zkušeností?

JL: Všemožně bráníme druhému, aby byl svobodný, chceme ho vlastnit. Omezováním však můžeme získat otroka, ne milujícího člověka. Je to projev moci, ne lásky. Láska je nekonečno bez hranic, láska je svoboda, která se nedá spoutat.

JJ: Na závěr se Vás zeptám, v jakém stadiu příprav je další očekávané pokračování Knihy lásky a můžete-li namátkou jmenovat několik knižních titulů, kterých si sám vážíte.

JL: Další Kniha lásky je už skoro hotová a vyjde asi koncem roku 2002. Každá kniha je inspirativní, není jedna lepší než druhá, všechno co člověk vytvoří z lásky, je hodné obdivu.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.