Rozhovor s Ing. Rudolfem Rýparem

- Zpravodaj 2/08

(vydavatelem knih Paula Bruntona a provozovatelem dalších aktivit - od čajovny po meditační semináře)

JJ: Téměř přesně po deseti letech se setkáváme opět nad stránkami Zpravodaje Hledající (minulý rozhovor byl uveřejněn v čísle 5/98 (pozn.red.)). Je to chvilička v historii a i mně připadá, že jsme se vlastně viděli zcela nedávno. Mnoho nepodstatného se změnilo, podstatné zůstává. Věřím, že i Ty to takto vnímáš, přestože jsi mnoho aktivit počínaje čajovnou a konče semináři, přenechal jiným.

RR: Odchod do důchodu čeká každého. Udržuji svou mysl čilou, živou, pomáhám druhým v orientaci v životě. Kdo pomáhá, nikdy se nemůže nudit.

JJ: Profesně nás spojují knihy - ve Tvojí dílně spatřují světlo světa a já se podílím na jejich cestě ke čtenářům. Dílo Paula Bruntona, které se stalo Tvojí doménou v sobě nese netušený skrytý poklad. Pro koho jsou vlastně tyto démanty určeny a jak je v knihách objevit? Sám vím, že mi v určité době připadaly zápisky P.B. spíše nesrozumitelné.

RR: Když čteme nějakou Bruntonovu knihu, nemůžeme očekávat, že ji okamžitě porozumíme, zvláště když často nechápeme pojmy. Paul Brunton doporučuje trpělivý přístup, pečlivé vnímání každé věty, které přináší intuitivní odezvu v tichém cítění srdce. Kdykoli se tak stane, měl by hledající přestat číst, okamžitě odložit knihu a poddat se působivým myšlenkám. Má být pouze tichý a vnímavý, aby myšlenky na něm pracovaly svým osobitým způsobem. To způsobí, že se pozvolna otevírají dveře k jeho vnitřnímu bytí a že duchovní světlo zazáří tam, kde dříve žádné nepociťoval. Projde-li tímto místem, vstoupí do světla, pak bude snadné pochopit zbývající část knihy. A pro koho jsou knihy určeny, všem kdo hledají Pravdu.

JJ: "Dokážeme-li se na vlastní, i dramatické, zkušenosti dívat, jakoby se udály někomu jinému, je to první známkou, že kráčíme po správné cestě." To jsem se pokusil volně parafrázovat jeden odstaveček, který se mi již v zápiscích nedaří podruhé nalézt. Pochopil jsem alespoň trochu správně?

RR: Proces vnitřního osvobození od našich emocí, tužeb, povinností, majetku, příbuzných, přátel neznamená útěk před životem, neznamená absenci soucitu. Ten, kdo se může odpoutat od citu, i když ho dále pociťuje, je jeho pravým pánem. Ten, kdo se nejvíce snaží oddělit od ega, kráčí po správné cestě.

JJ: "Zbavit se pocitu potřeby poučovat druhé je známkou vnitřní zralosti - předávat své poznatky dál můžeme, ale určitě nemusíme." Tak to jsem se pokusil podruhé.

RR: Každý, kdo se obrátí v pozornosti do nitra, nalezne pravého učitele a nepotřebuje žádného jiného. Na čem záleží, nejsou ani tak myšlenky, které učitel pronáší, jako duchovní síla žáka, která je těmito myšlenkami probuzena. Proto učení, které nepramení z osobní zkušenosti, nemůže nikdy mít takový účinek jako učení, které z ní vzniká.

Potřeba poučovat druhé není cílem učitele.

Je šest povinností učitele:

• učit žáka novému vědění,

• opravovat omyly jeho existujícího vědění,

• rozvíjet jeho mentalitu,

• krotit ho, aby se nedopouštěl zla,

• soucitně ho podporovat a

• otevřít mu mystickou cestu aktivní pomocí v meditaci.

Pak nastane čas, kdy je třeba propustit žáka, aby učitel sám nebyl překážkou k odhalení Pravdy. Osud má poslední slovo v této věci. Jenom ten, kdo objevil božství v nitru, může vést druhé, tak aby je sami objevili. Může, ale nemusí.

JJ: Co si myslet o mistrovi, který s plamennou pochodní pranýřuje vady mistrů druhých a naznačuje tak, kudy cesta nevede. Nevymklo se něco z rukou?

RR: Každý kdo má úctu k sobě, nebude ponižovat druhé, protože tak podporuje své ego v nadřazenosti. Je lépe odhalovat klady, vše co obrací člověka k Bohu je dobré. Brát někomu modlu a nutit ho k jinému uctívání je stejně tak hloupé, jako učit v matematice prvňáčky binomické větě.

JJ: Nestýská se Ti po čajovně, kterou jsi svého času provozoval a připravoval čaje roztodivných názvů? Který je Tvůj nejoblíbenější? Patří čaje ke studiu knihy?

RR: Kdykoliv jsem usedl k čaji, abych nasál dobrou náladu, kterou mi jeho pití poskytuje, vždy na mě působil harmonický mír tak osvěživě, že jsem se rozhodl, realizovat svou vizi. V roce 1994 jsem otevřel první Dobrou čajovnu na Moravě a popularizací pití čaje přispěl k fenoménu čajové kultury v česku. Čajovna je od svého otevření hojně navštěvována každým, kdo hledá prostředí klidu a míru, kouzlo a ducha Orientu, místo, kde se dá příjemně spočinout a v šálu čaje čas odplynout nechat. Moje čajovna byla první Dobrou čajovnou na Moravě a byla také první licencovanou Dobrou čajovnou v ČR. Odpoutanost od emocí, tedy i od stesku, mi nebrání navštěvovat důvěrně známé místo.

Můj nejoblíbenější čaj je DARJEELING FIRST FLUSH, je to první jarní sklizeň čaje od března do konce dubna v drsném horském klimatu Himálaje, v oblasti Dárdžílingu. Kromě chuti si cením jeho květinovou vůni. Stejně tak mi vyhovuje i DARJEELING SECOND FLUSH, druhá sklizeň čajových lístků probíhá těsně před obdobím dešťů, od konce května necelých 50 dní. Tyto čaje jsou pro svoji chuťovou kvalitu a úžasné muškátové aróma srovnávány s věhlasem vín z Bordeaux. K čaji knihy nepotřebuji, k čaji patří spíše vyciťování klidu.

JJ: Děti i žáky můžeme vést vhodným příkladem, ale i konkrétními odpověďmi na konkrétní otázky. Není zde však nebezpečí zpohodlnění, ztráty iniciativy a případně závislosti na autoritě, používáme-li takováto instantní řešení?

RR: Instantní řešení je dobrou slovní paralelou dnešního konzumního života. Kompetentní učitel se snaží dovést hledajícího k tomu, aby sám pro sebe uskutečnil své vlastní božství. Proto se snaží dovést ho k nezávislému myšlení, k osobnímu úsilí a k intuitivnímu vnímání. Není to pro žáka oblíbený způsob a ani snadný. Nenabízí žádné družné pohodlí a podporu pasivního stáda. Ale je to jediná cesta pro hledajícího absolutní pravdu. Proto i mí žáci byli zaskočeni, když jsem je po dvanácti letech propustil.

JJ: Kromě děl Paula Bruntona ses podílel i na vydání knihy v mnohém směru pozoruhodné - "Zasvěcení" Elisabeth Haichové. Co pro Tebe tato kniha a tato autorka znamená? Proč vlastně dosud nebyla vydána nějaká její další díla?

RR: "Zasvěcení" Elisabeth Haich mělo podivnou cestu k vydání v česku. Měli jsme kompletní překlad a moje agentka chtěla osobně jednat s paní Elisabeth o autorských právech. Mezi tím, než došlo k setkání, získalo slovenské nakladatelství Aquamarin autorská práva od agenta v Německu. Nemělo však překlad, proto došlo ke koprodukci. Krátce nato paní Elisabeth ve sto letech zemřela.

Kniha je reinkarnačním svědectvím i biografií duchovního vývoje, která umožňuje stopovat hluboké pohledy působení karmy z života do života.

Elisabeth je mi blízká i proto, že se její rodina stýkala s Paulem Bruntonem. V "Zasvěcení" v kapitole Vize vzpomíná na jednu důležitou návštěvu Bruntona.

Vydat kompletní dílo Paula Bruntona v češtině bylo prubířským kamenem naší vytrvalosti. Na dílo Haich, na další překlady již nemáme sílu ani prostředky.

JJ: Ne každý má to štěstí potkat partnera, který by jej provázel ve všech stěžejních aktivitách v dobách dobrých i těžších. Vám se to se ženou myslím podařilo. Máte ještě nějaké nesplněné plány?

RR: V "Hledání Nadjá" se říká, že manželský pár by měl růst společně ve společném uctívání Světla. Tím, že jsme našli společné duchovní těžiště, děláme vše společně, můžeme žít přítomností.

JJ: Frýdecký zámek, v jehož prostorách část svých aktivit provozujete, je nádherný. Vždy mne ale zabolí, jak rozpínavá komerce dokáže poškodit genium loci hezkého místa. Přesně takový pocit jsem měl, když jsem po letech přijel a viděl nevkusné obchodní centrum v bezprostřední blízkosti zámku. Co s tím proboha dělat?

RR: Vše je pomíjivé. Způsob, jakým člověk reaguje na různé příjemné a nepříjemné situace, které se v životě vyskytují, je dobrým ukazatelem chápání, které získal, než jakákoli mystická vize. Deset let jsem se snažil postavit na nádvoří u čajovny japonskou zahradu, podal jsem několik architektonických návrhů od renomovaných japonských specialistů. Vše marně. Pohled na krásu Přírody je cestou, která vede k mystické intuici a zkušenosti. Pohled na Kaufland je pohledem na hrabivost mocných.

JJ: A na závěr snad něco optimističtějšího: Také si myslíš, že vlastně vše, co se ve světě děje, má svůj vnitřní smysl a neexistuje tak vlastně promarněný život? Že vše je veliká "Škola bytí"?

RR: Bytí je Pramen veškerého života, existence je pomíjivá. Stále je to svět Boha.

JJ: Děkuji Ti za rozhovor.