- Zpravodaj 2/2009 (režisérem, autorem a příznivcem východních nauk)

JJ: Když jsem se dotazoval na možnost rozhovoru s Vámi, řekla mi Vaše žena "počkejte chvíli - zeptám se ho - právě skládá na dvorku dříví". Přišlo mi to hodně milé a hned jste mi byl ještě více blízký. Povězte nám prosím pro začátek, jak jste se vlastně ke své profesi dostal? A jestli se Vám nezdá (když skládáte dříví), že člověka stále více svazuje civilizace?

VP: Úplně první "film" jsem udělal v raném dětství - na dlouhý proužek papíru jsem rozkreslil děj a protahoval ho krabičkou od žiletek, jejíž okénko mi připomínalo televizní obrazovku... Někdy v devíti letech jsem chtěl realizovat skutečný filmový projekt - maminka je fotografka a měla amatérskou 8 mm filmovou kameru a já ji přemluvil, že s klukama z paneláku natočíme vlastní verzi Vinnetoua, na kterého jsme si pořád hráli. Nakonec však nedošlo ani ke kamerovým zkouškám a já sám pak začal systematicky natáčet až ve 14-ti letech. Vedle filmu mě však hodně zajímala věda a zejména jaderná fyzika. Vždy jsem totiž chtěl vědět, jak to je s tím světem, co je podstatou času, prostoru, hmoty, proč tu jsme... Myslel jsem si, že odpovědi na to mi dá právě věda a po gymnáziu jsem šel na jadernou fyziku. Tam jsem pak pochopil, že třeba matematika samozřejmě funguje, ale jen v rámci, který si sama vymezila axiomy. Axiomy prostě platí, o těch se nediskutuje, ale mimo ně je matematika bezcenná. Ve vědě jsem tedy nenašel výklad světa, ale jen jeho dílčí obraz měnící se se vznikajícími a zanikajícími vědeckými teoriemi. Studium jsem tedy po roce ukončil, začal pracovat v České televizi jako asistent filmového střihu a pak přišlo studium na FAMU a první skutečné zvukové filmy...

Téma civilizace je rozsáhlé, myslím, že globální civilizace nás nejen svazuje, ale i zotročuje, zároveň však přináší technologie, které život usnadňují a zkvalitňují. Záleží na tom, kdo má rozhodující moc a jaké sleduje cíle. Současná fáze ideálům humanismu nepřeje, ale všeho do času, jsem optimista.

JJ: "Před osvícením: nanos vodu a naštípej dříví. Po osvícení: nanos vodu a naštípej dříví." To je velmi praktický aforismus neznámého autora. Byl byste ochoten se pod takovýto výrok podepsat? A co třeba někteří indičtí svatí muži, mezi nimiž jste se opakovaně pohyboval?

VP: Ano, velké duchovní osobnosti, které jsem v životě potkal, žili či žijí v duchu výše zmíněného aforismu. Duchovnost se od "normálního" běžného života oddělit nedá, neexistuje sama o sobě. Život tedy běží stále dál jakoby stejně, jen mu můžeme více rozumět a víc ho sami tvořit.

JJ: Vaše kniha, jež vyšla před několika lety v nakladatelství Mladá fronta nese případný název "Touha po absolutnu". Zamyslím-li se nad názvem, připadá mi takováto touha jako sousto velké i lákavé zároveň, ke kterému je nutno se propracovat přes řadu tuh menších. Nepovažujte-li to za nevhodnou otázku: Snažíte se také Vy sám směřovat k takovéto všeobjímající touze?

VP: Ta všeobjímající touha mě objímá odmalička, co si pamatuju, mě vždy lákalo to přesahující nepoznané... Táhne mě to stále, ta cesta k absolutnu a tedy život sám jsou úžasné.

JJ: Režie je určitě nelehké řemeslo a máte-li odvahu se pustit do v dnešní době poměrně okrajových témat jako život vegetariánů či duchovnost světců, je zajisté nelehké dvojnásob. Házel Vám život a filmařští bohové hodně klacků pod nohy?

VP: Je pravda, že v televizích na tato témata nazírají jako na hodně okrajová, nemají k nim většinou vztah... Ale zájem diváků narůstá a ohlasy jsou pěkné. Není jednoduché tyto projekty prosadit, často to trvá i léta, ale přece jenom to nějak jde. Zrovna dnes se mě jeden spolužák z FAMU ptal, z čeho žiju, když si dělám jen ta svoje témata, která jsou realizována tak sporadicky. Sám se tomu někdy divím a velký dík patří spřízněným duším, které mi na této cestě pomáhají.

JJ: AHAM - "jsem" či "já jsem". Zní to jako základní kamen pyramidy, okolo které je vše vystaveno. Je Vám to slovo blízké? Nebo máte nějaké jiné?

VP: Slova mají svoji váhu, některá víc, některá míň, co se nepojmenuje, to neexistuje - tak tomu je v magii i ve virtuálním světě počítačů. Na druhou stranu ty nejhlubší věci jsou slovy neuchopitelné, jsou mimo pojmové kategorie.

JJ: Těší Vás, že pomerančová vůně bude opět moci tančit?

VP: Knížky mé ženy mám moc rád, jsou vtipné poetické a mají přesah právě k tomu absolutnu, ale takový nenásilný odlehčený. Jsou už vyprodané, tak je prima, že Pomerančová vůně se na jaře znovu vydá tančit ...

JJ: Nyní se však zkusme maličko přizemnit... Na svět doléhá ekonomická krize a zdá se, že se lidská společnost možná dostává do období větší nestability. Nebyla by vhodná doba na alespoň částečné narovnání žebříčků hodnot? Třeba že by zemědělec vystřídal na postu bankovního úředníka?

VP: Doba nás k narovnání žebříčků hodnot určitě přiměje. Krize mimo jiné naznačuje, že dosavadním stylem nemůže Západní svět žít do nekonečna. Malá část lidstva je stále bohatší a ta větší zase chudší. Někteří už neví, co si koupit, jiní jsou vděční i za použitou PET láhev, jak jsem to sám několikrát zažil na cestách. Věřím, že se doba ozdraví a přijdou lepší časy. Je dobré si uvědomovat, že co prožíváme, k tomu přispívá každý z nás. Co lidé vyzařují a jak myslí, to se sčítá do výsledného obrazu světa, každý může měnit svoji realitu. A vnitřní svobodu a radost nám nikdo vzít nemůže, ty jsou plně v naší moci.

JJ: Zeptal-li byste se mne, koho opravdu z duše obdivuji, zastavil bych se určitě u velikosti současného tibetského dalajlamy. Jeho veřejné působení má nedozírný pozitivní dopad na každého, kdo má možnost jej slyšet. Stál jste mu blízko. Závidím Vám.

VP: Jeho Svatost dalajlama je mi ze všech duchovních představitelů nejbližší. Svojí otevřeností, přímou myslí, neformálností, humorem, hravostí, lidskostí, moudrostí, zájmem o druhého,... Mohl bych tak pokračovat dál a dál, je jisté, že je výjimečnou osobností a přitom si na nic nehraje. Zažil jsem s ním řadu nezapomenutelných chvil. Stejně tak úžasné chvíle jsem ale zažil třeba i s neznámými jogíny z Himálaje.

JJ: Filmy nejen baví, ale i vychovávají. A mají výhodu v tom, že snadněji udržují pozornost i těch, kteří by třeba od knihy odbíhali. Ale vybrat ty zamyšleníhodné často není tak snadné. Třeba v ČSFD (Československá filmová databáze - www.csfd.cz, pozn. red.) - jinak jistě výborné databázi filmů - musíte číst trochu mezi řádky, abyste odfiltrovali názory většinového diváka a na procentuální hodnocení se lze spolehnout již jen velmi málo.

Je to jistě těžká otázka na závěr, ale přesto: Máte na způsob, jak se lépe ve filmech orientovat nějaký recept? Nemohl byste alespoň několik dobrých filmů, ať z Vaší či cizí produkce, které by stálo za to hledajícímu shlédnout, jmenovat?

VP: Tak jako se říká vrána k vráně sedá, tak jestliže člověk jde cíleně za určitými věcmi, ty pak přicházejí jakoby samy. V posledních letech mě nejvíce zaujal americký film, který je u nás promítán pod názvem "Co my jen víme?" Hovoří tam pozoruhodné osobnosti z duchovního i vědeckého života a jde o velmi zajímavě a poutavě udělaný film zabývající se tím, co je vlastně realita, jak ji prožíváme, vnímáme a jaký si vytváříme koncept Boha. Zaujaly mě tam i výpovědi špičkových kvantových fyziků, které jsou mi názorově velmi blízké. Na tento snímek volně navazuje další americký film "Tajemství", který názorně odhaluje, že co vyzařujeme, to se nám vrací, náš život je určený našimi myšlenkami. Jestliže chceme tedy změnit svůj život, je třeba začít u mysli. A to už dávno říkal i Buddha... Zajímavých a přínosných snímků naštěstí přibývá, můžu jmenovat filmy Sansára, Milarepa, Cesta pokojného bojovníka a další. Zajímavý pohled na pozadí současného dění, se kterým se zatím v oficiálních médiích nesetkáme, poskytují filmy Zeitgeist a Zeitgeist Addendum, které jsou na internetu. Tam se ostatně dá najít téměř vše, virtuální svět je i výstižným podobenstvím světa našeho...

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.