Rozhovor s Ing. Zdeňkou Jordánovou

- Zpravodaj 5/2004 (autorkou knihy "Poznej svůj cíl" a provozovatelkou kineziologické poradny)

JJ: Organizujete vzdělávací kurzy, máte vlastní poradnu, kde pomáháte hledajícím na cestě, před nedávnem Vám vyšla i první nádherná publikace příznačně nazvaná "Poznej svůj cíl". Povězte nám prosím na úvod něco více o Vaší vlastní cestě, která Vás ke kineziologii a všemu okolo přivedla.

ZJ: Myslím, že už je to dávno. Jak se zmiňuji ve své knize, vždy mě zajímaly příběhy lidí. Znala jsem všechny babičky v ulici a ony znaly mě. Fascinovaly mě souvislosti. Jen mi některé věci nedávaly smysl. Především bolest, neustálé problémy některých lidí a hlavně bezvýchodnost a nesmyslnost věcí. Nějak jsem vždy tušila, že to jednoduše může být i jinak a dnes to již vím zcela jistě. Každý vždy dostane odpovědi na otázky, které klade. Vše přicházelo postupně, na základě mých akcí, které jsem vyvíjela. Hodně mě vedly moje děti. Pořádala jsem různé akce pro děti, karnevaly, výtvarné kroužky, výtvarná soustředění, alternativní první třídu pro mého syna, zájezdy. Každý krok, který uděláme ve smyslu toho co nás zajímá, přitahuje stále více a více souvislostí. Všichni jdeme za svým cílem, neboť nelze nejít..., postupně se rozvzpomínávám a všechno zapadá.

JJ: Třeba v buddhismu je považováno za hlavní cíl lidského snažení "vysvobození se z kola utrpení". Není však takovýto přístup zpronevěřením se našemu úkolu činit svojí přítomností život na zemi rozmanitější a přispívat svou kreativitou k jeho zplnohodnotnění? Zabýváte se často otázkou smyslu života?

ZJ: Častokrát se setkávám v rámci své poradny s tímto postojem k životu. Nestudovala jsem buddhismus, ale u některých lidí vede k pasivitě, k vypuštění jejich cílů, k neusilování o nic. Dojde-li k zastavení veškerého chtění, nastane ztráta životního smyslu. Poselství buddhismu chápu jako cestu k sobě samému, cestu k vnitřnímu klidu, do svého vlastního středu. Neznamená to však, že máme žít v izolaci a být apatičtí ve vztahu k vnějšímu světu., neboť jedině tak se někteří lidé dokáží ve svém středu udržet. Smysl vidím v rovnovážném vyvážení Já a Svět, v maximálním využití svého potenciálu a projevení se ve vnějším světě. Buddhismus vnímám jako jeden z mnoha úhlů pohledu na svět a tudíž i jako jednu z mnohých částí sebe sama. Komu chybí spojení se sebou a nedokáže se oddělit od vnějšího světa, pravděpodobně ho tento směr zajímá. Já dávám přednost propojování věcí a nepreferuji žádný směr, neboť neexistuje jen jedna pravda. A jestli se zabývám často otázkou smyslu života? To je jako bychom se ptali, zda máme dýchat. Nezabývám se tím, neboť otázka již byla zodpovězena. Jen se ptám: "A co mohu udělat nyní?", neboť nepochybuji, že život a tudíž i můj život a všech ostatních lidí smysl má. Ale jaký smysl má život každého z nás, to za nás řekne náš vlastní život.

JJ: Moje oblíbená teze: "Nikomu nelze ublížit neprávem." Jsem totiž přesvědčen, že do žádných situací se nedostáváme náhodou, ale "přitahujeme si je" svým energetickým naladěním a tím pádem nám "mají co říci" v našem vývoji. Myslím, že to platí i u takových drsných zkušeností jako je vážná dopravní nehoda, znásilnění či kupříkladu vražda. Máte podobný náhled na věc?

ZJ: Souhlasím s Vámi. Všechny situaci, do kterých se dostáváme si organizujeme svojí vlastní energií, svými vědomými, či podvědomými záměry a volbami. Jak těžké je někdy přijmout, že i takto vážné příhody nejsou náhodné. Jen je otázkou, co je "vážné". Stane-li se totiž něco "vážného", nestane se to nikdy najednou. Problémem však bývá, že lidé, kteří zažijí velkou bolest, mívají potlačené vnímaní svých vlastních pocitů a protože "nereagují na jemnější podněty", začne postupně přituhovat. Bolest doroste vždy do takových rozměrů, dokud nejsme ochotni ji konečně vnímat. Kdyby nebylo obětí, nebylo by násilníků. Zkusme začít tento jev řešit z druhé strany a začít se ptát: "Čím jsem si způsobil tak velkou bolest? Proč jsem to dovolil? Co jsem přehlédl? Co mohu udělat pro to, abych toto znovu nemusel prožívat?" Učme se ze své zkušenosti. Pokud se nechceme učit, situace přichází znovu a většinou "drsnější" formou..

JJ: Býváme v zajetí pocitu, že na řešení nějakého problému "není dost času". Že v tomto životě již nestihneme najít svého duchovního mistra, že nenajdeme partnera, který by se k nám hodil ... A právě tento pocit nás myslím účinně blokuje, protože teprve když přestaneme "tlačit", může změna nastat. Paradoxně tak dojdeme k cíli dříve. Univerzum má času dost a k dokonalému zpracování nějakého prožitku nám také ničím neomezený dostatek času poskytne - i kdyby to mělo být několik životů. Souhlasila byste s tímto názorem? Neměla byste nějaký příklad z Vaší poradenské praxe?

ZJ: Domnívám se, že to souvisí právě s předešlou otázkou. Myslím, že ve skutečnosti se někteří lidé učit nechtějí a vymýšlejí pak "výmluvy", proč určitých věcí nelze dosáhnout a nedostatek času je jedna z nich. "Nikdo nedělá nic, co dělat nechce" a i nedosahování určitých věcí se může k něčemu hodit. Čeho se vlastně bojíme? Někdy výsledku našich činností, jestli třeba dopadnou tak, jak jsme chtěli atd. Nebude jednodušší, když se do ničeho vůbec nepustíme? Můžeme si pak myslet, že "kdyby...". A co se týká Univerza, myslím, že je naším zrcadlem a proto nás vždy podpoří v našich úmyslech. "Když si tedy myslíš, že to již nestihneš, ať je po Tvém... "Ale pravda, někdy už se na to nemůže dívat. Častokrát se tento jev objevuje v partnerských vztazích, kdy jeden od druhého něco žádá a prostě to nejde a nejde. Máme pocit, že se to nikdy nezmění. S jednou úžasnou paní jsme jednou řešily, že se ve svém domově cítí jako služka, neboť nikdo jiný nikdy neuklízel. Mimo ní, samozřejmě. Tušíte asi, jak se tyhle věci stanou. Ona dotyčná paní byla už zoufalá, ale když tam byla od uklízení, nemohla to změnit. Křik, vyčítání, hádky, ale ani manžel, ani děti nereagovali. Pak jsme začaly pracovat na její vlastní ceně. Na její vlastní cestě a jejích snech. Uvědomila si, jak plýtvá svým časem. Začala měnit své hodnoty. Nakonec odjela na dvoutýdenní zájezd svých snů. Bylo jí již jedno, jak to doma vypadá, dělala jen to, co chtěla. Když se vrátila domů, svůj dům nepoznávala. Všude bylo naklizeno, všechno hotovo a děti ji hned upozornily, že si má uklidit svá zavazadla. Manžel se usmíval. Záhada století, řekla si žena, ale radila jsem jí ať se moc nediví, nebo se opět stane služkou.

JJ: Připusťme, že si člověk v životě vybírá např. problémové partnery víceméně cíleně, a mnohdy i opakovaně. Má však vlastně nějakou jinou volbu, když je tato neviditelná síla, která jej k nim přitahuje, tak mocná?

ZJ: Problémové partnery máme natolik, nakolik jsme problémoví my sami. Náš partner je naše nejbližší zrcadlo a ukazuje nám, KOHO jsme si do svého života vybrali. I v případě, že máme pocit, že jsme nevybírali my sami, tak jsme vybírali. Máme svobodnou volbu. Pokud opakujeme stejnou chybu, opět nejsme ochotni učit se ze své zkušenosti a procházíme stejným znovu. Naše duše chce ale růst. Přitažlivost je velmi mocná, neboť to je vždy ta lekce, která je v našem životě na řadě. Přitažlivost k určitému partnerovi nám ukazuje vždy důležitost příslušné lekce v našem životě. Třeba žena, která si sebe neváží a cítí se ponížená, si přitahuje násilnické muže, kterým k tomu svým chováním vlastně dává prostor. Myslím, že neviditelnou sílu můžeme zvládnout pochopením, o co vlastně jde. Pokud to ovšem pochopit chceme a nezačneme našemu nezvládnutému problému říkat třeba "osud" nebo "karma" atd. Vše vnímám jako příčinu a následek a pokud "opravdu" chceme, vždy pochopíme. Člověk se liší od všech ostatních živočichů právě schopností svobodné volby. Máme vždy volbu koho chceme mít ve svém životě! Rozhodujeme-li se ale tak, jak se nám nelíbí, ptejme se PROČ TO TAK DĚLÁME, neboť všechna proč mají své proto.

JJ: Peníze a sex - proč myslíte, že se tolik autorů duchovní literatury zabývá těmito na první pohled ne příliš duchovními tématy?

ZJ: Správně říkáte na první pohled neduchovními tématy. Proč neduchovními? Máme duši i tělo. Pokud si přiznáme, že máme obojí a to v každou vteřinu našeho života, vždy se zúčastňuje obojí na každé naší aktivitě. Jen na nás záleží, kolik prostoru duši i tělu přiznáme. Odpojíme-li tedy při určité aktivitě svoji duši, zdá se nám pak činnost neduchovní. Nejsou tedy, dle mého názoru "neduchovní" témata, ale pouze ta, do kterých svoji duši nezapojujeme. Co se týká peněz a sexu, jsou to univerzální symboly, neboť se týkají všech. I v případě, že někteří říkají, že se jich netýkají, tak se jich týkají. Peníze jsou nástroj na naplňování našich snů a vyjadřují naší vlastní cenu a podílení se ve společnosti. Blíže se touto problematikou zabývám v knize Moje peníze aneb chudoba není ctnost, ale nemoc, která vyjde na podzim. A sex? Je vyjádřením lásky k sobě, přijetím, setkáním se sebou. Pokud vše funguje, nic nepředstíráme a dovedeme-li se otevřít, pak prožíváme okamžik Teď a Tady, kdy nemyslíme na nic jiného a máme otevřenou cestu do knihovny všech informací, všeho vědění, dokonalého přijetí a Jednoty se sebou a se vším kolem. Díky penězům a sexu můžeme zvýšit svoji hodnotu a získat svoji moc na tvorbu toho, co chceme. Spojíme-li se se svojí duší, můžeme nekonečně využít tyto univerzální souvislosti.

JJ: "Přijímám." Považujete sílu tohoto slova a z toho vyplývajícího neposuzování a neodsuzování za stěžejní na duchovní cestě?

ZJ: Ano. Dokonce si myslím, že mimo znalost univerzálních zákonů a souvislostí, je to to jediné o co vlastně jde. Musí to ale být doopravdy. Přijímat ale není "souhlasit" a proto je důležité přijímat, ale zůstat sám sebou, přijímat, ale zároveň vybírat to nejvhodnější pro sebe a nedivit se, že druzí to mají prostě jinak. Svět se skládá ze všech pravd všech lidí.

JJ: Knížky jsou v určitých etapách vývoje nedocenitelní pomocníci. Chtěla byste našim čtenářům některé z nich doporučit, ať již se jedná o klasiku či o některou z novinek?

ZJ: Mám ráda takové knížky, které vyjadřují to, co si zrovna myslím a nebo zrovna řeším. Jako dítě jsem snad přečetla všechno a vždy tam bylo něco, co mě zaujalo. Miluji knihu Poselství od protinožců, miluji pohádky a miluji Pána prstenů. Velmi mě vždy zajímaly příběhy krále Artuše a líbí se mi Lexikon strašidel. Vše je o životních souvislostech, pro mě o těch "opravdových".

JJ: Co na závěr? Máte nějaké plány do budoucna nebo se necháváte spíše unášet svým záměrem? Nicméně doslechl jsem se, že nějaké plány, alespoň co se týče knížek, by byly.

ZJ: Plánů mám hodně a postupně je realizuji. Objevují se stále další a další. Jsem šťastná, že existují knihy, je to úžasný způsob souvisení se sebou i světem kolem. Jak jsem již řekla, koncem září, jak slibuje pan "Vodnář", vyjde kniha Moje peníze, včera mi zrovna pan vydavatel přinesl čerstvě vytištěné Karty úspěchu, píšu další knihu Tvoje dítě jako šance pro Tebe, pak dopisuji knihu příběhů Souvislosti a na základě dnešního rozhovoru mě napadá, že ještě napíši knihu o sexu. Hlavně se ale chci stále setkávat se všemi úžasnými lidmi na svých kurzech a různých setkáních, protože bych si moc přála, aby všichni uvěřili, že mohou být ve svém životě šťastni, že vše, co se jim nelíbí, tak mohou změnit a žít podle svých představ. Děkuji Vám, pane Jelínku, za Vaše úžasné otázky, velmi si vážím Vaší práce.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.