Rozhovor s Věrou Nosálovou

(autorkou knihy "Částečné zatmění") - srpen 2018

JJ: Nedávno jste vydala svoji další knihu s názvem "Částečné zatmění". Viděl jsem na webu, že jeden prodejce ji dokonce nabízel jako "Částečné zatmění měsíce". Vím, že ta otázka není příliš racionální, nicméně zeptám se: dalo by se říci, jaký druh zatmění tady probublává? Nebo jinými slovy, jakým směrem nás kniha vede?

VN: Podobnou otázku dostávám od čtenářů. Často se ptají, zda knížka záměrně vyšla těsně před zatměním měsíce. Souvislost je pravděpodobně náhodná. I když – kdo ví… Posláním knížky je vzbudit naději u lidí, v jejichž životě došlo k nějakému „částečnému zatmění“. Naději, že se po zatmění opět ukáže sluníčko v celé své kráse. V předchozí knížce jsem napsala, že lidský život probíhá ve vlnách. Pokud se hladina jen tak jemně vlní, daný člověk se nikdy nedostane na úplné dno, ale také se s příští vlnkou nedostane příliš vysoko. Jsou však jedinci, jejichž životní hladina je bouřlivá, mohutná vlna je srazí dolů, ale důležitá je naděje, že příští mohutná vlna je vynese blízko ke sluníčku. A… máte pravdu. V názvu knížky probublává moje osobní naděje na konec „částečného zatmění.“ Východ slunce bez válek, bez teroristických útoků. Snažím se ze všech sil potlačit myšlenku, že je to utopie.

JJ: Příběhy v knize prokládáte občas příměry. Líbil se mi například ten o "vystoupení z oprýskaných dveří". Udivila mne však formulace, že "nové dveře možná nebudou horší". Je to však potom dostatečný důvod ke změně?

VN: Pokud nás staré oprýskané dveře svírají, je potřeba je co nejdříve opustit, svazuje nás však strach z neznámého. Je to v lidské povaze odedávna – pochybnosti nás brzdí. Chce to odvahu a hlavně víru, že se jednoho dne karta obrátí. Jak známo, strach je negativní modlitba. Pokud si budu stále říkat – já se nemohu do ničeho pustit, protože jsem smolař, já mít trpaslíka, tak určitě vyroste – vysíláme tuto myšlenku do éteru a ona se naplňuje. Nic se nám nedaří. Ale když se jednoho dne rozhodneme, že si toho trpaslíka pořídíme a budeme pevně, hlavně vnitřně, doopravdy věřit, že nevyroste, vyslali jsme pozitivní modlitbu v podobě naděje. A ona se naplní. Zdůrazňuji, nestačí hlasitě říct – já věřím! To jsou jen slova, neplodná mantra. Důležité je, skutečně vnitřně uvěřit, že za těmi novými dveřmi je něco moc hezkého.

JJ: Rada neustupovat z toho, co je pro mne "důležité" a raději vztah, ve kterém bych se musel podřídit, opustit, je jistě pochopitelná. Jak se však vyhnout opačnému extrému, a to že vztahy jsme často ochotni ukončovat jenom kvůli nepohodlí a nedostatku trpělivosti? Nestane se nám potom to samé i v případném vztahu následujícím?

VN: Je nesporné, že každý vztah vyžaduje kompromisy a trpělivost na jedné i na druhé straně. Dobrý vztah dvou lidí, to není rutina, to je umělecké dílo, nádherný obraz. Pokud někoho miluju, nepřemýšlím ani tak o tom, zda jsem já ve vztahu šťastný a spokojený, ale snažím se ze všech sil, aby můj protějšek byl šťastný a spokojený. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že moje tahy štětcem se mému protějšku nelíbí, považuji to za své osobní selhání, chvíli se pokouším obvinit partnera, že nerozumí umění, on mi naznačí, že já neumím malovat a začneme se od sebe mimoděk vzdalovat. Oba máme svůj díl viny. On by měl říct – tvůj obraz není žádné umělecké dílo, ale mám ho rád, protože tě miluju a je od tebe. A já bych měla říct – máš pravdu, ten obraz není žádné umělecké dílo, ale mám ho ráda, protože jsem ho namalovala s láskou pro tebe. Ideál, že?

Jeden slavný slovenský herec, vydatně obletovaný ženami, byl jednou dotázán, proč je po celá desetiletí věrný své manželce a nemá zájem o jiné ženy. Odpověděl – já jsem po celé ty roky zamilovaný do její bezmezné lásky ke mně. A ona je, jak předpokládám, po celé ty roky zamilovaná do mojí bezmezné lásky k ní. Ona je šťastná, protože já jsem šťastný a já jsem šťastný, protože ona je šťastná. Co k tomu dodat? Snad jen – Rembrandt ve vztahu!

JJ: Je hezké, když muž myje nádobí a chodí s dětmi na pískoviště?

VN: Záleží na úhlu pohledu. Role mužů a žen se historicky měnily. Patriarchát – muž uctívaný lovec, žena strážkyně ohně. Matriarchát – muž lovec, žena uctívaná nositelka života. I přišel středověk - žena hospodyňka a matka, muž živitel rodiny. V současnosti se nám tyto role trochu pomíchaly a pozbyly významu. Nikdo se nepozastaví nad tím, když je žena živitelkou rodiny a poseká třeba zahradu a zrovna tak se nikdo nepozastaví nad tím, když muž uvaří chutnou večeři, umyje nádobí, přebalí miminko… Časy se mění. A pokud mám vyjádřit svůj názor – spolupráce a dělba práce nezávisle na pohlaví je dobrá a užitečná. Znám rodiny, kdy manželé přijdou ve stejnou dobu z práce, žena pere, žehlí, vaří, dělá s dětmi úkoly a muž se zavře k počítači a čeká, až ho vyčerpaná žena zavolá k večeři. Kdyby jí pomohl, bylo by dříve hotovo a mohli by si spolu třeba, třeba…zahrát šachy. Jako zamlada. Teď jsem si vzpomněla na jeden vtip: Potkají se dvě starší paní a ta jedna se ptá, jak se mají děti té druhé. „Ale,“ odpoví ta druhá, „syn se mi špatně oženil. Všechno musí doma dělat sám. Ta jeho jen sedí, lakuje si nehty, parádí se. Chudák syn! Ale zato dcera se dobře vdala. Ten její za ni všechno udělá, ona má čas na parádu, jen odpočívá, lakuje si nehty…“ Jak už jsem řekla – záleží na úhlu pohledu.

JJ: Klasické pohádky v nás často podporují neposlušnost. "Zlatému koni zlatá ohlávka náleží", "kůzlátka, neotevírejte vrátka", "ten třináctý obraz zanic neodkrývej". Hrdina neposlechne a přesto to s ním nakonec dobře dopadne. Je takovýto druh neposlušnosti vlastně jakýmsi znakem dospělosti?

VN: Děti si díky pohádkám uvědomují, že za neposlušnost přijde trest, ale stejně to zkusí. Nesahej na tu plotýnku, spálíš se. A zvědavé děcko se stejně dotkne a spálí se. Máma dá studený obkládek a všechno dobře dopadne. Budulínku, nikomu neotvírej! A zvědavý Budulínek stejně otevře a liška ho odnese do své nory. Babička a dědeček ho osvobodí a všechno dobře dopadne. A tak díky vlastní zkušenosti a také díky pohádkám, děti postupně zjistí, že dospělí jsou maličko moudřejší a že se vyplatí alespoň občas poslechnout jejich rady. Je vyhráno! Ale jak známo, jednoho dne přiběhne dáma, zvaná puberta. Puberta se pozná podle toho, že si dítě začne myslet – jak je možné, že já, takový inteligent, mám tak neinteligentní rodiče. Pokud jsou rodinné vztahy v pořádku, dítě si i v pubertě brzy uvědomí, že dospělí jsou maličko moudřejší a že se vyplatí alespoň občas poslechnout jejich rady. Je vyhráno! Po pubertě přijde dospělost, založení rodiny a novopečený rodič přikáže svému potomkovi – nesahej na tu plotýnku, spálíš se…

JJ: Jsou však i pohádky, kde se naprostá poslušnost cení - například Karafiátovi Broučci, kde prosakuje až přehnaný sklon ke "křesťanské" podřízenosti a pasivitě. Co si z toho vzít?

VN: Broučci jsou zkrátka broučci. V době, kdy Karafiátovi Broučci spatřili světlo světa, v roce 1896, se ona „křesťanská“ poslušnost jaksi „nosila“. Čas běžel a jak už to bývá, náboženská poslušnost byla upozaděna. Nikoliv víra, mezi vírou a náboženstvím je velký rozdíl – víra vznikla samovolně, avšak náboženství vytvořili lidé, aby mohli ovládat široké masy věřících. Ale to jsem trochu odbočila z myšlenkové dálnice, vracím se zpátky. Jak už jsem řekla, v běhu času byla náboženská poslušnost potlačena a Já člověk jsem si začal postupně myslet, že všechno zvládnu jen díky své technické genialitě. Ovládnu přírodu, přikážu chemicky půdě, aby více rodila, všechno staré škrtnu, neboť je to překonané. Karafiátovi Broučci jsou na trhu dodnes i přes své náboženské zaměření, neboť je v této knížce obsažen i hluboký ponor do psychologie dítěte. Já jen doufám, že Já člověk díky své technické a chemické genialitě všechny skutečné broučky nevyhubím. Knížka by se přestala prodávat, protože naši pravnuci by nevěděli, o jakých tvorech je řeč.

JJ: Jakou cestou jste se vlastně přiblížila k "druidské moudrosti", která mezi řádky knihy tam i onde vykukuje?

VN: Omlouvám se, ale na tuto otázku neodpovím. Je ve složce „Dávné tajemství druidů“ uložena jako „přísně tajné.“

JJ: Hranice. Připadá mi, že obrana vlastních hranic je jedním z důležitých úkolů v životě člověka. Kupodivu to zažívám nyní i ve vztahu k neposednému 3-letému dítěti. A je to sice naplňující, ale též často vysilující.

VN: Pokud máme na mysli hranice mezilidských vztahů, je samozřejmě důležité, aby lidé kolem nás, včetně dětí, měli jasně vymezený prostor, kam až mohou „šlápnout“. Stejně důležité je, abychom my respektovali jejich prostor, který si ve vztahu k nám určili. Velice těžké je vymezit tento prostor ve vztahu k dítěti. Táta, máma, děda, bába – všichni máme tendenci tomu nádhernému stvořeníčku dovolit všechno, abychom mu tady a teď udělali radost, aby na nás vděčně upřelo ta svá krásná kukadla a dalo nám za ten ústupek pusinku. Vždyť je ještě malé, na výchovu času dost, řekneme si, abychom sami před sebou obhájili své konání. Tady a teď jsme nechali dětský prostor bez hranic, i když podvědomě víme, že děláme nedůsledností chybu pro budoucnost. Jedno slovenské přísloví říká: Ohýbaj ma mamko, zatial´ som ja Janko, až ja budem Jano, nezohneš ma, mamo. Potud slova a mentorování. Ale - až na mě můj dvouletý vnouček zase upře ta svá kukadla a bude chtít půjčit na hraní – s nadsázkou - třeba hodiny, sundám mu ty hodiny ze zdi, ať si je rozebere, vždyť je ještě malý, na výchovu je čas, až někdy později mu vysvětlím, že hodiny se nesmějí rozebírat. Ach jo! Domnívám se, že výchovní poradci to mají asi těžké, zřejmě také někdy kážou vodu a pijí víno…

JJ: Souhlasila byste s tím, že ukončování pozemských vztahů je dobrou průpravou na přechod do života po životě?

VN: Kdysi jsem potkala ženu, která tvrdila, že v minulém životě byla milenkou bohatého bankéře, který svou manželku nikdy neopustil, do konce života držel mimomanželský vztah v tajnosti. A já mu to teď vrátím – dodala ona žena. Znovu jsme se setkali v tomto životě, on je opět bankéřem, ale tentokrát jsem vdaná já a on marně žadoní, abych opustila svého muže. Její slova mě přiměla k zamyšlení nad tím, zda skutečně naše tělo je pouze schránka pro duši, která je věčná a nesmrtelná. Nebyl to pouhý alibismus ze strany oné ženy, neomlouvala sama před sebou a před okolím svoje chování…? Musím se přiznat, že nevím. A domnívám se, že většina z nás asi neví, zda skutečně existuje život po životě. Mnozí tvrdí, že tomu tak je, jiní to považují za nemožné. Já rozhodně nepatřím k lidem, kteří zavrhují cokoliv zdánlivě nemožného. Kolikrát jsme se historicky přesvědčili, že nemožné věci se staly běžnou skutečností. Opakuji znovu – já nevím, a tak se nepřikláním ani na jednu stranu. Možná znáte příběh o dvou miminkách v maminčině bříšku. Miminko optimista říká – já už se tak těším, až se narodíme, všude bude světlo, hodně prostoru, budeme chodit po nohách, budeme jíst dobrá jídla a uvidíme mámu. Miminko pesimista odpoví – ty jsi ale hloupé mimino, porodem náš život skončí, žádné světlo neexistuje, žádný prostor neexistuje. Jak bychom mohli chodit po nohách, máme je tak slabé. A jakápak dobrá jídla, pupeční šňůra nám dává výživu, až se vyčerpá, tak umřeme hladem. A máma? Co je to za nesmysl – nikdy jsem žádnou mámu nevidělo. A ty také ne, jen to přiznej. Žádná máma není a basta! Kdyby bylo v bříšku ještě jedno miminko, bylo by ve stejné situaci jak já. Nedokázalo by s určitostí říct kde je pravda.

JJ: Existuje promarněný život? Na co se zaměřit, aby to tak nebylo? Nebo to funguje jaksi samo?

VN: Jednou jsem na své přednášce požádala přítomné, aby upřímně napsali na papírek, co by si přáli, kdyby potkali kouzelného dědečka a mohli mít pouze jediné přání. Ta přání byla naprosto anonymní, kdyby totiž měli před ostatními vyslovit svá přání, nebylo by to upřímné, s nadsázkou řečeno – všichni by si přáli světový mír. Odevzdali lístečky a já jsem ta intimní přání přečetla. Často se týkala zdraví, někdo si přál vilu s bazénem, závodní auto a jiné hmotné statky. Pak jsem rozbalila lístek s přáním, které mě velmi zaujalo. Stálo tam – přál bych si, abych měl vždycky znovu a znovu chuť žít. Myslím, že v té větě je obsaženo všechno. Pokud máme znovu a znovu chuť žít, nepromarnili jsme život.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor s Věrou Nosálovou

- Zpravodaj 4/2012

(autorkou knihy Slunce zapadá na východě)

JJ: Napsala jste knihu na závažné téma boje s těžkou nemocí, o jejíž kvalitě svědčí i to, že jsme jí prodali již přes 1300 výtisků. Na začátek bych se vás proto rád zeptal, co se ve Vašem životě událo, že jste se ßtala" spisovatelkou.

VN: Když vezmu vaši otázku doslova, napadá mne parafráze na úvodní motto mojí knížky - některé ženy se jako čarodějky už rodí, některé se jimi stávají až během života. Domnívám se, že se dá stejně říct - někteří lidé se jako spisovatelé už rodí, jiní se jimi stávají až během života. Tím nechci říct, že jsem se narodila jako spisovatelka, to by nebylo pokorné, ale mohu říct, že jsem se narodila s touhou psát, o čemž svědčí i to, že mi první povídku otiskli v dětském časopisu v mých jedenácti letech. Pokaždé, když se setkám se zajímavým lidským osudem, ať už je radostný nebo smutný, mám potřebu se ze svých pocitů jaksi "vypsat". A tak mám plný šuplík různých příběhů a když se mi zdá, že by nějaký člověk pomocí jednoho z příběhů mohl najít správnou cestu, věnuji mu daný příběh. Obě povídky v mé knížce pomohly mnoha lidem, nestačila jsem příběhy tisknout, a tak jsem se rozhodla vydat knížku. Poslala jsem ji do světa, útlou, neučesanou a ona si sama hledá své čtenáře, během chvíle oběhla republiku a dělá mi radost. I ona už má svůj příběh, ale to je na delší povídání.

JJ: Nemoc je vyústěním dlouhodobé psychické nerovnováhy. Jakási öranžová" nebo dokonce "červená" kontrolka. Souhlasila byste? Neléčí současná medicína často tím způsobem, že od kontrolek üštípne dráty"?

VN: To je velmi výstižně řečeno! Tady bych zmínila rozdíl mezi naší západní medicínou a medicínou východní, například čínskou. Naše západní medicína zmírňuje důsledky choroby a málokdy hledá včas příčinu těchto důsledků. Bolí tě milý paciente záda? Dám ti injekci proti bolesti zad. Bolest se zmírní, pacient si libuje, jakého má skvělého lékaře, spokojenost na obou stranách. Avšak - jakmile konejšivá látka v injekci přestane působit - bolest se znovu ohlásí. Pacient dostane další injekci a celý proces se opakuje a opakuje, až jednoho dne lékaře napadne zjistit, co je příčinou bolesti. Někdy bývá bohužel už pozdě. Vím, zní to tvrdě, ale zřejmě mluvím pod dojmem nedávného případu ze svého okolí, kdy mladý muž navštívil lékaře s bolestí zad, lékař od stolu stanovil diagnózu, pán dostal injekci proti bolesti zádových svalů, nezabrala, večer skončil na pohotovosti, dostal další injekci na uvolnění zádových svalů a ráno skončil v nemocnici se selháním ledvin. Dva lékaři v tomto případě üštípli dráty" od kontrolek. Ale buďme optimisté - samozřejmě, že většina lékařů hledá prvotní příčinu, nicméně ... chybička se občas vloudí.

JJ: Bolesti. To se nám to žije bez nich! Co bychom slíbili za to, aby pominuly. Ale jakmile přestanou, rychle zapomeneme a vrátíme se ke svým dřívějším zvykům. Sám nemám příliš co říkat, protože jediné zkušenosti mám s bolestmi zubů nebo s nafouklým břichem, ale i před tím málem se skláním a nepřipadám si příliš odvážný. Co potom bolesti vážné s malou nadějí na zlepšení.

VN: Bolest - to je takový náš osobní strážce. Nejprve se nám snaží po dobrém vysvětlit, že mu máme naslouchat a pomáhat mu s naší ochranou, my však jsme často svéhlaví a neposloucháme a hlavně nenasloucháme. Bolest nejprve jemně zaklepe a tiše nám sdělí, že jsme v nebezpečí. Žádná odezva. Zaklepe důrazněji a my ji okřikneme, ať neobtěžuje, že máme jiné starosti. Pak ze zoufalství zabuší pěstmi a... začne se sypat sklo. A sklenář je dnes tak drahý. Promiňte, trochu jsem to zlehčila, ale v podstatě jsem vyslovila svůj názor. Máte pravdu - i před malou bolestí bychom se měli pokorně sklánět a hlavně - měli bychom se snažit rozluštit signály, které náš osobní strážce vysílá naším směrem. A neodkládejme řešení. Sám sobě je člověk nejlepším rádcem a nejlepším lékařem, vždyť koneckonců - kdo zná naše tělo a naši mysl lépe než my sami... ?

Často se setkávám s tím, že lidé (zejména muži) pokládají za hrdinství bolest vydržet a čím více se stupňuje, tím větší jsou hrdinové! Pak ten žlučník praskne a začne se sypat ono zmíněné sklo. A hrdina se diví, že jeho hrdinství dějiny neocení.

JJ: Jak si ve Vašem pojetí představujete čarodějku? Setkala jste se osobně s nějakými?

VN: Ano, setkala jsem se s čarodějkou. Byla jí moje milovaná prababička, která je hlavní postavou v mé knížce. Ona byla jakási vesnická vědma, pomáhala lidem i zvířátkům v těžkých chvílích, neboť "viděla" víc než ostatní. Neměla žádné vzdělání, ale díky svým mimořádným schopnostem a zvláštnímu spojení s přírodou dokázala pomoci radou, bylinkami a energií svých horkých dlaní. Dodnes čerpám z její nekonečné moudrosti a jsem ráda, že mohu alespoň touto cestou vyslovit její životní krédo - svíčka neztratí sílu svého ohně když předá část ohně ostatním svícím.

JJ: Bez internetu, bez signálu, bez auta. Dokážete si takovýto život představit? Skutečnost je mnohdy těžká. Slyšel jsem o zkušeném zenovém buddhistovi, který po půl roce vysněného života na samotě toužil projezdit celý den tramvají.

VN: Touto otázkou jste trefil do černého! Před několika lety proběhl naší republikou orkán a způsobil rozsáhlé výpadky elektřiny. Orkán řádil ze čtvrtka na pátek a já jsem měla v pátek mít přednášku v Mladé Boleslavi. Téma přednášky bylo na světě! Uvědomila jsem si, že kdybych měla prázdnou nádrž v autě, nemohla bych se dostavit, neboť čerpací stanice bez elektřiny nefungují, navíc jsem měla vybitý mobil, takže bych se nemohla omluvit a kdybych chtěla použít cizí mobil, neměla bych číslo, neboť bylo uložené v mém vybitém mobilu. Spásná myšlenka - našla bych číslo na internetu! Jenže bez elektřiny také nelze...

Jak je naše přecivilizovaná civilizace zranitelná! K totálnímu výpadku elektřiny může dojít tak snadno - stačila by jedna silnější magnetická bouře na Slunci a energetické částice by po "doběhnutí" na Zemi vypálily transformátory na rozsáhlých územích. Silné magnetické bouře už v minulosti byly, přicházejí přibližně jednou za století.

Co by nastalo, kdyby nešla elektřina? Zastavila by se veškerá komunikace - telefon, internet, všechna média, zastavila by se veškerá výroba, zastavila by se doprava (nebyly by pohonné hmoty), zastavily by se přístroje v nemocnicích (náhradní agregáty jsou na benzín), zavřely by se obchody, banky, pošty, to vše bychom přežili, ale - netekla by voda, neboť čerpadla a čističky jsou závislé na elektřině. Neměli bychom jídlo, v mrazáku a v lednici by se vše zkazilo...

Opět buďme optimisté - nestane se to!

Ale raději si opatřeme malou chaloupku s pozemkem na pěstování brambor, studánka na pozemku žádoucí.

JJ: Dítě je naše zrcadlo. A co teprve adoptované dítě? Obdivuji ty, kteří si tuto zkušenost vybrali.

VN: To je zajímavá otázka. Myslím, že při adopci dítěte hraje u člověka hlavní roli ono zrcadlení, které jste zmínil. U nižších živočišných druhů je nejdůležitější instinktivní reprodukce, příroda vybavila samečky pudovou touhou předat právě svoji genetickou informaci potomkům. Proto spolu samečci bojují, často na život a na smrt, aby získali samičku a mohli genetickou informaci předat. U člověka je to trochu jiné - chce samozřejmě také předat potomkovi své geny, ale zároveň touží předat své zkušenosti, moudrost, lásku. Člověk si na rozdíl od nižších živočichů uvědomuje, že stvoření dobrého jedince nekončí předáním genů. Vychovat dítě k obrazu svému - to je tvrdá práce a vychovat dítě tak, abychom se po létech mohli směle podívat do tohoto našeho zrcadla - to je úloha hodná mistra. Domnívám se, že právě touha podívat se po létech do tohoto zrcadla a říct - ten obraz je krásný, jsem mistr - tato touha vede lidi k rozhodnutí adoptovat dítě.

JJ: Co s nesnášenlivým sousedem, který tvrdí, že k němu od vás lezou slimáci. A ať s tím něco uděláte nebo si bude stěžovat na úřadech. Mávla byste nad tím rukou?

VN: Musím se zasmát, vracíme se opět na začátek, když jsem říkala, že se občas musím z nějaké situace "vypsat". Lidské osudy se podobají jeden druhému jako vejce vejci a tak i já jsem kdysi měla zkušenost se sousedkou, která dokázala dohrát každou situaci ad absurdum. Byla to stará dáma, které v rámci restitucí vrátili pozemek vedle naší zahrady. Co ona dokázala vymyslet! Příklad - jednou byl mimořádně deštivý rok, všem proto hnily brambory, ale naší paní sousedce hnily proto, že dešťová voda z našeho mírně svažitého pozemku tekla na jejich bramborové políčko. Není to úžasné? Já to mám jednoduché, já se z toho "vypíšu", ale ostatní její sousedé byli zoufalí, neboť téměř každý týden byli zváni na obecní úřad k vyřízení stížnosti této paní. Obdarovala jsem je tehdy všechny jednou svojí povídkou s příznačným názvem "Taky máte sousedku?"

Jeden ze sousedů (při vyřizování další stížnosti) tuto povídku přede všemi na obecním úřadu přečetl. Zabralo to, od té doby byl chvíli klid.

JJ: Co když někdo v životě "zamrzne" a nemá odvahu k novým zkušenostem. Jenom chodí do práce, stará se o rodinu a žije vzorným občanským životem. Co jej myslíte čeká?

VN: Když zapomeneme na rozpustilé jaro, když se začneme stydět za horečku letní noci, prožijeme dlouhý smutný podzim a čeká nás už jen zima. Zbývá nám už jen naděje, že uprostřed zimy náhodou zakopneme o sněženku. Možná si pak vzpomeneme na rozpustilé jaro, ťápneme schválně do kaluže a koupíme si nezdravé hranolky se spoustou kečupu.

JJ: Na závěr bych se Vás zeptal, zda máte v plánu vydat ještě nějakou další knihu nebo něco jiného, třeba vzdáleně podobného.

VN: To bych moc ráda. Mám v počítačových "šuplících" spoustu příběhů a jak už jsem řekla, lidské osudy se navzájem podobají, příběhy mohou ukázat cestu a s knížkou se šíří rychleji. Tak si musím pospíšit, kdyby vypadla ta elektřina, zůstaly by tyto příběhy navždy zakleté v počítači.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.