Novinky
09.07.2021
Máte knihy do antikvariátu? Do 30 km si přijedeme sami a vykoupíme během týdne
Bydlíte-li vzdušnou čarou méně než 30 km od našeho knihkupectví a chtěli byste nabídnout knihy do antikvariátu (prosíme pouze knihy z našeho oboru), r... číst celé
27.05.2021
Jaký je smysl života? Koláčové grafy.
Rád bych se podělil o zajímavé výsledky naší ankety a děkuji tímto všem odpovídajícím (celkem vyplnilo dotazník 128 čtenářů). Odpovídající vybírali v... číst celé
10.05.2021
Od 10.5.2021 je otevřeno opět v plném rozsahu
Od 10.5. nás můžete navštívit opět v běžném režimu. Omezení jsou minimální - konkrétně 5 zákazníků najednou v prodejně, k čemuž stejně obvykle nedochá... číst celé
Zobrazit všechny novinky
Blog
28.07.2021 E-novinky
E-novinky k 22. 7. 2021
Paul Brunton: Perspektivy (znovu po 18 letech) | 2 knihy z novinek - zjistěte, jakou prémii k tomu dostanete | inspirujte se nejprodávanějšími (Marcel... číst celé
11.07.2021 E-novinky
E-novinky k 9. 7. 2021
Stanislav Grof: Knihy mrtvých | "Dar ducha" jako prémie zdarma | do 30 km si pro knihy přijedeme - novinky k 9. 7. 2021 číst celé
01.07.2021 E-novinky
E-novinky k 24. 6. 2021
Vzestup po úrovních vědomí - do 30. 6. bez poštovného | hledejte knihu zdarma 2 | Wahlgrenis: Proč k nám miminko nechce - novinky k 24. 6. 2021 číst celé
Zobrazit všechny články
Slovensko

Další podání na Slovenskou poštu je plánováno na 12.8.2021. Uzávěrka objednávek 9.8.21 v 10:00 hod. Pro ceny v eurech přepněte prosím měnu v horním řádku vpravo.

  1. Úvod
  2. Knihy
  3. nové
  4. novinky + nezařazené
  5. Táborská Olina: Jak to vidí Ivanka Adamcová 2

Táborská Olina: Jak to vidí Ivanka Adamcová 2

První kniha vyšla v roce 2016. I tato druhá kniha nabízí příběhy nabité ději plnými dramat, ale i optimismu, a také nezbytné komentáře Ivy Adamcové. ( 199 str. B5) (vydání Olina Táborská 2020)

Strach ze smrti Poprvé si mi to stalo v šestnácti. Probudila jsem se vystrašená a mokrá hrůzou.  Já zemřu! Zemřu a nebudu. Neuvidím a neprožiji nic, n... celý popis
Dostupnost
nová (prodáno více než 100 ks) > 20 ks
Doporučená cena:
300,00 Kč
279,00 Kč
253,64 Kč
bez DPH
ks
Číslo produktu:OT023---šeB5-145
EAN kód:9788027083145
Nakladatel:Olina Táborská
Aura:5:5:5
Barva:še
Hlídat cenu / dostupnost
  • Bližší informace
  • Komentáře 0
  • Táborská Olina: Jak to vidí Ivanka Adamcová 2
    Táborská Olina: Jak to vidí Ivanka Adamcová 2
    nová (prodáno více než 100 ks) > 20 ks
    279,00 Kč
    253,64 Kč bez DPH
  • ks
Bližší informace

Strach ze smrti

Poprvé si mi to stalo v šestnácti. Probudila jsem se vystrašená a mokrá hrůzou. 

Já zemřu!

Zemřu a nebudu. Neuvidím a neprožiji nic, nic, nic... Dají mě do hrobu a tělo mi tam shnije, sežerou ho červi, zbudou jen kosti.

Rozklepala mě zimnice, snažila jsem se usnout, ale nešlo to Do rána jsem byla vzhůru a celý den pak nestál za nic. Proto si pamatuji první okamžik, kdy mi došla naše smrtelnost. Od té doby už mě strach ze smrti neopustil. Stal se mým společníkem. Už nikdy nic nebude jako dřív, uvědomila jsem si.

Začala jsem tápat, má-li vůbec něco smysl. Mám studovat, mučit se a nervovat před zkouškami, když stejně jednou zemřu?

Nač něco budovat, pořizovat, když to stejně jednou musím opustit.

Pár měsíců před mým prvním nočním záchvatem strachu ze smrti totiž zemřel první člověk v mém životě. Maminčina máma. Najednou ležela nehybně na posteli bez mimiky, bez energie.

Toho pláče v rodině! Mamka pořád červené oči, taťku to také vzalo, i když šlo o jeho tchyni. Uplakaní byli i ostatní příbuzní.

Tohle že je smysl života? přemýšlela jsem. Tělo přestane fungovat a celá rodina v pláči, zoufalá nad ztrátou, copak k tomuhle všichni spějeme?

Při pohledu na nehybnou babičku, připravenou k odvozu pohřební službou, jsem si uvědomila, že takhle jednou dopadnu i já. Což o to, pořád to ještě byla napohled babička, ale v šestnácti už člověk ví, co se stane s mrtvým tělem.

Ještě že jsme babičku pochovali, nedovedla jsem si tenkrát představit, že někdo své blízké spaluje a tak dostane urnu s popelem. My jsme aspoň mohli chodit k babiččině hrobu, zdobit jej, nechat jí udělat krásný náhrobek a povídat si s ní. Mluvte k urně!

Děda ještě žil, babička byla první mrtvá v naší rodině, tedy za mého života. Prapředky jsem nezažila. 
Bydleli jsme i s babičkou a dědou mimo jejich rodiště, kde jsou jejich blízcí pochovaní, proto jsme ani neuvažovali, že ji pojedeme pochovat dvě stovky kilometrů od nás.

Moji rodiče trošku zbohatli, pořídili si dům a pozvali maminčiny rodiče, aby šli bydlet s námi. Taťkovi rodiče byli rozvedení. Táta je měl oba stejně rád, řekl, že však nechce nikoho upřednostňovat, tak jim tuto možnost ani nenabídl.

Oni by o to stejně nestáli a kupodivu nežárlili na dědu a babi z maminčiny strany, dokonce si s nimi krásně rozuměli a často k nám - jednotlivě - přijížděli. Oni dva se ovšem mezi sebou nesnášeli celé roky, proto nás navštěvovali každý zvlášť. Tátova mamka žila sama, ale měla nablízku tátovu sestru a její rodinu. Jeho otec měl přítelkyni. Na pohřeb babičky však přijeli všichni, i když děda s paní Irenou po obřadu odjeli.

Jsem jedináček, ale často jsem se vídala se sestřenicemi a bratranci. I v jejich rodinách už někdo zemřel, ale nikdy jsme se o tom spolu nebavili.

Od té noci, kdy mě probudil strach ze smrti, jsem se bála spánku. Uléhala jsem, jak nejpozději to šlo, kdy už jsem nebyla schopna žádné činnosti. Jen co jsem se přikryla, začala se mi v hlavě objevovat nicota, která nastane, až zemřu.

Proč jsme smrtelní, to byla otázka, která mi vězela v mozku zavrtaná jak červotoč do starodávné skříně. Najednou mi každý člověk o málo starší než já připadal polomrtvý. Stále jsem uvažovala, kolik komu chybí do okamžiku, kdy zemře. Rodiče i babička a dědové mi přišli k pláči. Divili se, proč jsem pořád tak smutná, když jsem s nimi, ale nechtěla jsem přiznat, co mě trápí.

Období, které má patřit k nejšťastnějšímu v lidském životě, doba teenagerů, je v mých vzpomínkách morbidní, zahalené těžkou oponou strachu a úzkosti.

Postupem času začaly mé noční běsy naštěstí řídnout, čas mezi nimi se příjemně prodlužoval. Také jsem se víc zapojila do života ve třídě na gymnáziu.

Mé trauma však mělo dopad na partnerské vztahy. Odmítala jsem je. Stejně jednou zemřeme, co se mám k někomu upínat, říkala jsem si. Spolužáci mi říkali Netýkavka a také mě podezírali, že jsem lesba. Musela jsem to vydržet, nebyl mezi nimi nikdo, komu bych se chtěla svěřit s temnými úvahami o konci života.

Těsně před maturitou, o "svaťáku", jsem se přece jen zamilovala, a vida, šlo to samo a bylo to tak silné, že si rejdy v mé hlavě daly na čas pohov.

Začala jsem normálně žít. S Kubou jsme se vzali a přišla řeč na děti.

"Nechci je," oznámila jsem mu.

"Kdybych na to téma zavedl řeč před svatbou, žádná by nebyla," řekl uraženě, aniž se zeptal, proč nechci potomky.

"Budete mít krásné děti," lichotili nám blízcí. Já na to nereagovala, Kuba neprozradil, že to tak jednoznačné není.

Nezajímalo mě, že bychom mohli mít holčičku, která by se mu podobala. Černookou brunetku, sportovní typ plný energie a chuti do života. To je Kuba. Nebo syna, jenž by se podobal mně. Jsem pravý manželův opak, nenápadná, ani hezká, ale ani ošklivá, přemýšlivá a pomalá.

Spaní v manželské posteli mě, jak jsem doufala, mělo zachránit od nočních stavů hrůzy a děsu z nicoty a vskutku, nějaký čas tomu tak bylo. Pak jsem se zase jednou vzbudila a viděla před sebou zubatou. "Co je?" zeptal se Kuba, jehož jsem probudila výkřikem. "Bojím se smrti, nejhorší je to v noci," přiznala jsem se. Přivinul si mě k sobě, začal mě hladit, líbat a dal mi na okamžik na smrt zapomenout. Tu noc jsem otěhotněla.

Dcerka Terezka vzhledem tátu nezapře. Povahu má po mně, tak jen doufám, že nebude tak vystrašená ze smrti jako já.

Jak šel čas, ubývalo úzkosti, přibývalo úmrtí mých drahých, postupně nás opustili babička, dědové a na řadě jsou naši rodiče.

Kuba ví, čím se někdy v mysli zaobírám. Ví, že když se sejdeme s rodiči, sedím zamlklá a pozoruji je, zda už nejsou ve spárech smrti. Občas mě sleduje, někdy jen zvedne palec, jako že dobrý, jindy přijde ke mně a dotkne se mne. Pomáhá mi to. Snažím se.

Tím, že mám dceru, žiji normální život jako všichni ostatní. Starám se, aby se měla dobře, myslím na její budoucnost, podporuji ji ve všem, co ji baví, ale když je někdy zoufalá z toho, že jí něco nejde, například ji nebaví exaktní předměty, uklidňuji ji.

"To nevadí, jsi dobrá v jazycích, půjdeš jinou cestou, zlatíčko, netrap se."

V duchu vždy dodám: "Stejně jednou i ty zemřeš, tak nač to prožívat?"

Terezka si myslí, že jsem lehkomyslná a že mi na ní nezáleží. Netuší, kolik sil mě stojí snaha nedemotivovat ji před životem, který je ohraničený pár lety, nač se tedy snažit?

Proto jsem se nešla na vysokou mořit nad učením, nad zkouškami. K čemu? Našla jsem si práci v pojišťovně a sedím tam celé roky. Nemůžu říct, že by mě to nebavilo nebo bavilo, je mi to tak nějak jedno. Stejně jednou zemřu, napadne mě, kdykoli pomyslím na nějakou změnu.

S Kubou se máme pořád rádi, ale druhé dítě si neprosadil.

"Co kdyby měly děti zemřít dřív než my?" řekla jsem.

Od té doby mě nutí, abych se šla léčit.

Jak to vidí Ivanka Adamcová - Strach ze smrti

Iluze hmotného 3 D světa je velmi silná u každého člověka ve 3 D, ještě než se vyvine jeho vědomí v dlouhé časoprostorové křivce, to znamená v době mnoha inkarnací po sobě následujících v domnění, že jsem tělem.

Tělem nejste a nikdy jste nebyli, ani když jste si to o sobě mysleli, nebo myslíte dodnes. Jste vědomí žijící v tomto těle. Tělo má odpory, čili negativní emoce, které vysílá do svého okolí. Tyto emoce jsou v pěti úrovních v první, druhé, třetí, čtvrté a páté čakře. Týkají se vývoje právě v oblasti časoprostorové křivky neboli v době ve 3 D prostoru, kterou prolétává planeta ve Vesmíru. Útok provádí tělo automaticky. Dnes už si můžete uvědomovat, že spoustu věcí prožijete, aniž je prožít chcete, takže neovládáte děje, odehrávají se naprosto samy. Potřebujete se tomu ubránit v uvozovkách jen tím, že to  přijmete takové, jaké to je. Moje maminka nevědělo o reinkarnacích, přesto se smrti nebála. Nastavila si program, že jsme na tom všichni stejně a to je spravedlivé. To už je docela vysoká úroveň lidství, když se umím smířit s tím, že se bude dít něco, co se děje každému. Je přirozené odložit své tělo. Ve stáří máme svá těla většinou bolavá, oteklá, vyschlá, nemocná, takže je odkládáme velmi rádi, což nám vlastně tento stavu umožňuje a ulehčuje.

Když mi bylo šest let, zažila jsem to, co dívka, která vypráví tento příběh. Každou noc jsem se vzbudila okolo půlnoci a začal ve mně probíhat děj, kdy mi myšlenky nastavovaly mě jakoby vlastní uvědomění si, že zemřu. Byla jsem bodem ve Vesmíru nad planetou Zemí, dívala jsem se na tu nádhernou modrou kouli a ozývalo se: "Co bude, až zemřeš? To už nebudeš, nebudeš dýchat, nebudeš se účastnit her ani dějů tady nastavených." Přišel obrovský strach. Toto se opakovalo každou noc, kdy se mi děly takové stavy a já jsem mlčela. Pár hodin jsem se bála a pak jsem k ránu usnula. Rodičům jsem to neřekla, věděla jsem, že jim to říct nemohu. Pak si zavolala mé rodiče paní učitelka z první třídy a ptala se jich, v kolik chodím spát, protože si všimla, že jsem nevyspaná a unavená.

Asi po dvou měsících se mi stalo něco "automatického". Najednou přišla odpověď, kterou jsem také neřekla já, tak jako jsem nevyslovila původní otázky, vše jelo naprosto samo: "No tak zemřu a co, život půjde dál." Od té doby jsem se nebála. 

Strach patří hmotnému tělu, protože jen hmotné tělo umírá, ale ne vědomí v něm žijící. To překračuje hmotnou stránku a hmotu, ale aby jenom nebylo a neshlíželo z jednoho bodu po celém Vesmíru, musí žít a prožívat. Toto vědomí si potřebuje během dlouhé doby vybudovat pozici, kdy vládne hmotnému světu. To znamená, že si po mnohých inkarnacích uvědomíte, že ego - hmotné vědomí těla, je naprosto něco jiného, nežli jste vy - vědomí tohoto těla. V této chvíli zjistíte, že myšlenky nejsou a nikdy nepatřily vám jako vědomí, a tělo je má nahrané a vede vás do zkoušek a zkušeností a také do vrcholného bodu, kdy zjistíte, že jste veškerým vědomím planety (osvícení a tedy změna vědomí na konci 3 D etapy)... Odpor k tomu, co se děje vašemu tělu, vám vnutí pocit, ŽE TRPÍTE, a vy jej jen převezmete a jste přesvědčení, že je to váš názor... a tedy TO, CO UDĚLÁTE SVÉMU VLASTNÍMU VĚDOMÍ VE DRUHÉM LIDSKÉM TĚLE,  se vám zákonitě musí jednou vrátit.

Duch je nesmrtelný, nikdy neumírá. Tělo ano, takže ten, kdo se bojí smrti, je lidská schránka, která má své vlastní hmotné vědomí a udržuje vás v neznalosti a v iluzi. Je to proto, abyste si nastavili spoustu zkušeností a zjistili na konci 3 D světa, před vstupem do jiného vědomí, že jste vším, že si vše, co jste udělali svým tělem druhým lidským jedincům, sklidíte. Vše zažijete zpětně, aby vám došlo, že jestli chcete být milováni, musíte svět milovat, a že co světu učiníte, bude se dít vám.

Většinou lidskému duchu dává smysl pokračovat dál, proto má lidské tělo i svůj pud sebezáchovy, kdy chemie lidského těla neboli hormony způsobí, že se mladí lidé pokoušejí o své potomstvo, aby duch planety žil dál. Je jednotný, je celistvý a je dokonalý, neboli božství dokonalé je a také se vyvíjí, proto se tady žádný jedinec neobjevuje dvakrát ve stejné kvalitě.

Planeta je jednou jedinou bytostí jednoho celistvého ducha pod jednou hmotnou planetární složkou neboli tělem. Teprve tehdy, kdy zjistíte, že jste vše a že vše, co jste komukoli i sami sobě učinili, se vám děje stále, protože nejste jenom tímto tělem. Pokud útočíte na svoji hmotnou složku těla, útočíte jakoby i na druhé, což si neuvědomujete. Hmota musí být stoprocentní, tak jako je stoprocentní jeden jediný duch, takže se stává, že se strachy ze smrti mírní, když se dožijete potomstva. Víte, že vaše pokračování tady bude ve vašich dětech, vnoučatech, pravnoučatech. Ano, i vy se zařadíte po čase zpět.

(str. 107)

Zboží zařazeno v kategoriích
E-novinky jednou za 14 dnů
při zájmu o zasílání novinek vložte prosím Váš e-mail
Neváhejte se zeptat:
Po-Pá 10-18
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz