Rozhovor s Marcelou Regazzovou

- Zpravodaj 4/06

(autorkou nedávno vydané knihy Sedím na cestě)

JJ: Pro svoji knihu jste zvolila velmi výstižný název. Je v něm síla, optimismus, ujištění, že jste na tom pravém místě, i rozvážnost a vnitřní pevnost, kterou by asi každý hledající měl mít. Co všechno jste musela prožít, než jste našla odvahu na svoji cestu usednout?

MR: Jen můj vlastní život, nic víc :-))

Život každého z nás je jedinečný. Je to jedinečný příběh. Příběh, který jsme sem přišli vložit. Přesně tak, jako se příběh vkládá do knihy. Ale abychom ho mohli vložit, prožít, musíme mít pocit, že ho sdílíme s ostatními. To znamená, musíme uvěřit, že se do té knihy hodí a je OČEKÁVÁN. Jak k tomu pocitu, vědomí dojdeme, je různé. Většinou jsou to falešná přesvědčení, že když budeme takoví nějací určití, bude to ono. Jenže ono je to právě naopak. Musíme odlišit a rozpoznat sebe sama v tom ostatním. Pak teprve začneme prožívat svůj vlastní Příběh. A zároveň rozpoznáme celou knihu, jíž jsme součástí. Teprve potom přijde ten pocit, že bychom se mohli posadit a začneme to zkoušet.

JJ: Co nám může být milníky na této cestě, v čem je dobré se ukotvit? Jsou duchovní společenství nebo církve tím pravým útočištěm?

MR: Stále mne napadá jen život sám. Prostě uvěřit životu jako takovému. Ne něčemu konkrétnímu v něm, ale životu jako smyslu. Proto se mu snažím porozumět. Tak mohu zjistit, že tedy i já mám smysl sama o sobě. Protože ten smysl, záměr vše nekonečně přesahuje. Je všude a ve všem. A při té snaze mohu zaručeně ochutnávat mnohé, je-li to třeba. Třeba i duchovní společenství nebo církve. Musím ale vědět, že každá zkušenost (příčina) zahrnuje i důsledek. Těmi milníky na cestě jsou právě ty zkušenosti. A rozhodnutí procházet zkušenostmi znamená otevřít se nejistotě. Ano nejistotě. Neboť to uvnitř nás konkrétní není. Je nekonkrétní a proto tam není nic, čeho bychom se mohli zachytit. Na čem bychom mohli něco postavit. Postavit ty svoje pevnosti a padací mosty. Takže pokud si zvolíme například církev jako útočiště, jistě si budeme muset někdy uvědomit, že jsme se šli pouze někam schovat, a to je také dobrá zkušenost. To všechno budeme dělat tak dlouho, dokud si neuvědomíme a neporozumíme své vlastní absolutní samotě, která vyplývá z jedinečnosti. Až dokážeme prožívat tuto samotu coby odpovědnost za jedinečnost svoji vlastní a dokážeme pokleknout před tím, začneme prožívat vztahy založené na svobodě. Je to naplnění lásky a podpora těch druhých v jejich jedinečnosti, v jejich samotě. Tím vyjádříme Celek, Záměr, Podstatu. Budeme svobodní, Jediní a přesto Celkem. Bez organizací jakéhokoliv druhu. Již to nebude sobectví, které žádá po druhých, aby byli stejní a dělali jen to, co on by chtěl. Ale to je ještě dlouhá cesta. Teprve potom přestaneme říkat: , nebudeme říkat nikomu jak a kam má jít! Naučíme se prokazovat radost a štěstí, když toho druhého, ty druhé vidíme. Prokazovat radost a štěstí těm, kteří zde s námi jsou. A to lze pouze porozuměním a akceptací své samoty jako nekonečného Ticha, ve kterém je vše obsaženo, ve kterém sdílíme.

Já jsem hodně dlouho dělala chybu v tom, že jsem stále chtěla vyslovovat to nevyslovitelné a pojmenovávat nepojmenovatelné. Myslela jsem, že musím odpovídat na to nádherné, co mě stále oslovuje a vyjadřovat to slovy. Vyjádřit slovy Ticho nelze. Nechápala jsem, že tím mohu být . Teď to chápu a je to obrovská úleva :-))

JJ: Nemyslíte, že lidem západní civilizace hodně chybí různé zasvěcovací obřady známé u přírodních národů, které by jim nastavily pevné zrcadlo a umožnily začít se cítit dospělými?

MR: Ano. Myslím, že to tak je. Ta zasvěcení jsou setkání s posvátnem a tím pádem porozumění svému umístění v tomto posvátnu. A tím samozřejmě přibližování se k dospělosti. V hypermarketu či na technoparty k tomuto setkání těžko dojde. Ale na druhé straně každý člověk má svoji cestu a na ní se vždy může setkat s iniciací. Každý z nás si musí vyzkoušet vše co potřebuje, aby pochopil, že obřadem může být celý život. Aspoň já to tak chápu. Každý den tak mohu prožívat. Rituál probouzení a usínání, rituál stravování. Rituál zapalování krbu, rituál vcházení do dveří domova. Obřady sdílení s Přírodou, zvířaty i rostlinami. Obřady Měsíčních cyklů, ročních období atp.. Prostě život sám je obřadem. Nemyslím tím, že bychom přímo museli vykonávat nějaké obřady či modlitby atp.. Myslím to tak, že bychom měli být bdělí. To znamená ve spojení s celou realitou a být vědomě její součástí. Vědomě a s pokorou. A pokud na to zapomenu, ihned se necítím dobře. A sem určitě dojde každý člověk. Pravda ale je, že kdyby nás kdosi zasvěcený zasvěcoval, tak bychom kolem sebe nemuseli nadělat tolik škod.

JJ: Co si myslíte o vážných i méně vážných nemocech? Mají svůj účel? A co vážně nemocné malé děti? Kdo si myslí, že se rodí jako nepopsaný list papíru, připadá mu to jistě nespravedlivé.

MR: Každá nemoc je výuka a má svůj smysl. Nikdo z lidí se nerodí jako tabula rasa a každý život je o výuce. Je určitě normální, že nás bolí a trpíme utrpením druhých a mnohdy se nám to zdá nespravedlivé. Když nám onemocní blízký člověk, natož pak dítě, jsme zoufalí z jeho bolesti. Můj syn je vážně nemocen od dvou let, tak vím o čem mluvím. Přesto za ta léta v kontaktu s touto nemocí jsem mnohé pochopila (i když zdaleka ne všechno) a začala jsem občas nahlížet i do té druhé strany nemoci. Viděla jsem věci, které by si jinak člověk vůbec nemohl uvědomit. Víte, nikdo nechce trpět, chceme se radovat a chceme aby to šlo hladce. Někdy je ale třeba učit se vydolovat tu lásku i tam, kde zdánlivě není. Je. Je skutečně všude a vždy, jen ji nevidíme. A bytosti, které nás to sem přišli učit skrze své utrpení, přinášejí nám ostatním velkou oběť právě z této lásky.

JJ: Následující otázku berte prosím s nadsázkou: Co je horší - alkohol, střídání partnerů a dluhy až nad hlavu nebo doživotní stereotyp spočívající v kolečku práce - auto - nákupy - televize?

MR: Stereotyp obsahuje výstřednost a výstřednost obsahuje stereotyp. Jsou to dvě strany jedné mince :-)) Jsou to styly života, které jsou v současnosti velmi uznávané. Oba dva. Někde jsem četla, že třetí světová válka nebude vedena pomocí konvenčních vojenských zbraní, ale pomocí zneužité psychologie. A mám pocit, že tato válka už probíhá. Je to obrovský tlak, který je na lidi pomocí médií vyvíjen a celý svět je tak manipulován do stylů života, kde se lidé pomalu a těžce orientují přesto, že to vypadá velmi lákavě, jednoduše a svobodně. Ale opak je pravdou.

JJ: Myslíte, že vývoj bytosti někdy končí? Stane se tak v nějakém čase nebo v prostoru bez času?

MR: To je docela :-)) Odpovědět pomocí několika vět bude asi zavádějící. Vývoj možná skončí, až se vrátíme Tam, z čeho jsme vzešli. Znělo by to logicky. A co na to říká srdce? Říká: Tam odkud vzešlo nikdy neodešlo a vývoj jako takový ho baví. :-))

Víte, hodně se setkávám s lidmi, kteří jsou nespokojeni. Neustále přemýšlejí, kde a co by bylo lepší, už aby byli jinde než na této Zemi atd., atp.. A možná právě tato nespokojenost je neporozumění a tím neporozuměním už zde nemohou prožívat lásku a Záměr celého nádherného Stvoření. Je to jako kdybychom chtěli neustále sedět doma, měli vše na co si vzpomeneme, nic nepostrádali, všechno se nám dařilo, vše měli, věděli, atd.. Není to úplně dobrý příklad, vím. Jistě je vše mnohem složitější. Nebo také ne, jak se na to člověk dívá. Na této Zemi žijeme v dualitním systému, čase a prostoru, který z toho vyplývá a tak něco jiného si těžko dokážeme představit racionálně. Jednou ale dojdeme tak daleko, že třeba uvidíme jak celý Prostor jiskří, zachvívá se. Zmizel čas. Vstoupil Bůh, Princip, Vesmír.... To je pravá Skutečnost. To je Pravda. Je zde stále a my ji nevidíme. Hledáme ji všude možně a přitom ONA tady je a my jsme její součástí. Projevený Bůh. Nic jiného neexistuje. A přitom my vidíme jen nějakou iluzi čehosi.... Proč? Co jsme to stvořili? Zkusme tu iluzi rozpoznat. Iluzi, která nám brání vidět Skutečnost. Vrátit se domů. Tak třeba pozvete přátele. Těšíte se na setkání a stane se to, že prožitek setkání ( s Bohem) nahradíte obloženými mísami, baterií alkoholu, historkami o tom, co vše jste dokázali, koho oklamali.... Ano, zaměnili jsme sebe za iluzi čehosi. Ale Skutečnost pouze JE. Pokud něčemu řekneme ano, musíme to vykonat. A my jsme řekli ANO životu. Žít život znamená rozpoznat iluzi od Skutečnosti. Uvidět Boha, který je ve všem, všude, všechno. Naplnit Princip samotné existence. A je jedno kdy, kde se zrovna nacházíme. Stojí to za to. Takže ukončit vývoj může být z našeho pohledu i být vědomý. Nemusí to znamenat přestat pracovat, učit se. Být vědomý znamená být v harmonii. Může nastat harmonie v dualitním systému? Uvedu takový velmi zjednodušující příklad. Představme si, že nás někdo posadí na houpačku. Dokud jenom sedíme a nevykonáváme žádný pohyb, nepotřebujeme jakoby žádný prostor ani čas. Jsme v jednotě. Pak nás ale někdo postrčí. Každý výkmit dopředu v sobě obsahuje i výkmit dozadu. Jsme v prostoru i čase. Čím divočejší houpání, tím se nám počátek zdá vzdálenější prostorově i časově, ale hlavně si ho už ani nedokážeme uvědomovat. Jednota zmizela ve víru událostí. A přesto tady stále je. Jenže my si už neuvědomujeme, že se houpáme. A to je ta iluze.

JJ: Uniformita užírá kreativitu. Co byste poradila těm, kteří se ze strachu raději zařadí do stádečka než aby riskovali případný posměch?

MR: Já se jako poradce necítím zrovna dobře. Jednak co je dobré pro mne, nemusí být dobré pro druhého, a potom oni druzí většinou neposlouchají. A to je dobře!!! Tedy myslím to tak, že je dobré naslouchat, přemýšlet, brát zodpovědnost, ale nebýt poslušný (neposlouchat slepě). A k tomu chceme dojít, to bych tedy navrhovala. Nebýt poslušný, ale brát zodpovědnost. Zkoušet si stále rozmýšlet svůj život. Nechtít se mít, ale mít se rád. Naučit se akceptovat, že klidně mohu chybovat a učit se z toho. Dále připustit, že nemusím být všemi oblíben a učit se z toho.

Nedávno jsem byla v Equilibrium na přednášce pana RNDr. L. Dvořáka. Povídal nám úžasně o životě. Skvělá atmosféra. A mimo jiné tam zaznělo i to, jakým způsobem lidé procházejí životem. Člověk se ve svém životě může projevovat jako vítěz, ne-vítěz nebo poražený. Všichni chceme být vítězi, nechceme být poražení a docela depresivní musí být ne-vítěz. Neustále se k něčemu přibližovat, ale nikdy toho úplně nedosáhnout. Fajn. Takto to zajisté funguje. Jednoduché, výstižné. Jenže pak mi došlo, že toto je cesta ega. A že je to neskutečně frustrující. Dokonce i pro toho vítěze se to časem stane frustrující. A proto každý jednou opustí tuto cestu zcela vědomě a vydá se cestou své duše, která nese čtvrtý název a to ne-poražený. Ví, že už nemusí bojovat, vítězit, ale pouze se zúčastňovat.

Ne-poražený znamená zůstat sám sebou. Vědomý. Svobodný. Nezávislý. I to je Princip samotné existence. V tomto bodě člověk pochopí Záměr, který ho vede po cestách a vzdá se svého malého já. Stává se ne-poraženým. A právě k tomuto poučení docházelo při zasvěcovacích obřadech. Některé se nám mohou zdát velmi kruté, ale je to něco, co v dané kultuře plní úkol přechodu z jedné etapy do druhé. Tak aby se člověk postupně mohl stát dospělým. Něco musí zemřít, aby se mohlo zrodit něco nového. Život, vývoj neprobíhá lineárně, tak jak si mnozí představují a přejí, ale v cyklech, v uzavřených kruzích. A aby se kruh uzavřel, nastala transformace, přichází smrt toho starého a zrození se v něčem novém. A to je vždy bolestivé. Pohlédnout smrti do očí je velmi těžké. Každý se tomu chce vyhnout a současná nezasvěcená společnost nás k tomu vyhýbání nabádá. U přírodních národů bylo zasvěcování přirozenou součástí života, tady je přirozené mít se . Zde je vidět ten paradox skrytý ve významu mít se dobře. Být stále , nesvéprávným, nevědomým, ustrašeným ..., které se schovává v davu či za to, co mu kdokoliv podsouvá, nebo dospět v jedince vědomého si sebe sama a vědomého si sil, které ho přesahují a řídí.

JJ: Dělají-li lidé pokusy s planetou Zemí jako celkem - mluvím třeba o cíleném ovlivňování magnetosféry gigantickými vysílači - doslova se mi ježí všechny chlupy na těle. Přijde mi to jako vrcholná neúcta k planetě, která nám umožňuje žít a vyvíjet se. Máte přitom také obdobné pocity?

MR: Ano mám. Pocity smutku, ale i zloby, vzteku a co já vím co ještě. Ale na druhé straně mě to zase učí důvěře v něco, co nás nekonečně přesahuje. Takže na jedné straně cítím bolest jako za někoho mně velmi blízkého, komu se někdo snaží ublížit. Na druhé straně ale cítím její sílu, moudrost, lásku a inteligenci. Ano, cítím její lásku přesto, že my lidé jí ubližujeme bez sebemenšího respektu. A myslím, že je to to jediné, co mohu udělat ke zlepšení. Vnímat tato její poselství lásky přesto, jak se k ní chováme a učit se to od ní vnášet do svého vlastního života. Lásku, moudrost, ale i sílu bránit se, je-li to třeba, účinnými prostředky. A proto se nesmíme nechávat vyšoupnout z reality (vyšoupnout tím, že propadneme do negativních pocitů lítosti, smutku, marnosti, zloby atp.) a musíme se učit zůstat pevně ve své realitě zakotveni. To je jediný možný způsob zůstat svobodný a v kontaktu se svojí Zemí.

JJ: Pravice, levice, monarchie, anarchie nebo ? Má každý národ takovou vládu, jakou si zaslouží?

MR: Myslím si, že ano. Vesmírné zákony podle mne fungují absolutně. Spravedlivě a láskyplně. Nikoho netrestají, každému je dopřáno, co sám sobě si připravil. A tak jako máme svoji osobní karmu, jsme součástí i karmy rodiny, národa, Planety. Takže pokud někdo tuto víru v sobě nemá a má pocit, že tohle si teda nezaslouží, ať si dá práci s trochou historie a dívá se kolem sebe. Prosím ať to nevyzní jako snižování našeho národa, jak je teď v módě. Možná, že právě to neustálé slovní snižování národa a jeho dějin přispívá velkou měrou k ponížení všeho. To je ta houpačka - buď se chvástám nebo ponižuji. Ale z nějakého záměru neříkám pravdu, abych za ní nemusela nést zodpovědnost. A teprve z té zodpovědnosti může vzejít harmonie. Já svůj národ miluji. Vždy jsem měla pocit, že je to můj pravý domov, pokud budu mluvit o tom na planetě Zemi. A je třeba vzít s láskou odpovědnost za to, co se v tom děje. I kdyby měl člověk třeba pocit, že s ním to nesouvisí, že on je jiný a tudíž si nezaslouží takovou vládu či to, co se v jeho zemi děje, určitě to dění smysl má. To, co se děje i to, že jsem zrovna tady a teď. Když se budu snažit žít zodpovědně, přispívám k tomu, že to není ještě horší. Jsme jediní, svobodní, nezávislí, ale zároveň jsme celkem. Od partnerského vztahu, přes rodinu, národ, Zemi, po celé Stvoření. Tak jak tu jsme, jak se chováme, projevujeme, to vytváříme a přidáváme do toho celku. Každou jednotlivou kapičkou pelyňku nebo cukru směs buď ještě více zhořkne, nebo se osladí. Kdyby jediný chyběl, výsledek by byl jiný. A právě proto, že výsledek je souhrn všech, rozhodně záleží na každém z nás.

JJ: Chtěla byste na závěr doporučit nějaké knihy, které Vás v poslední době oslovily?

MR: Asi bych doporučila knihu Adamův návrat, kterou napsal Richard Rohr, když jsme tu mluvili o těch zasvěcovacích obřadech. Tu knihu jsem četla nedávno a velmi mne oslovila. Pak jsem si letos na jaře koupila knihu Oidipus a hádanka života, kterou napsal Thorwald Dethlefsen. Přečetla jsem ji jedním dechem. Bez dalšího komentáře doporučuji. A pokud má někdo rád psychoterapii, tak právě čtu knihu Nepřítel v mém pokoji, kterou napsal Yoram Yovell a moc se mi to líbí.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.