Další podání na Slovenskou poštu je plánováno na 22. 6. 2023. Uzávěrka objednávek 19. 6. 2023 v 10:00 hod (v případě plaltby předem musí do této doby dorazit i platba). Pro ceny v eurech přepněte prosím měnu v horním řádku vpravo.
Rozhovor s Marcelem Vankem
- Zpravodaj 1/2005 (autorem, organizátorem přednášek a průvodcem na cestě k absolutnu)JJ: Ač se mi to po třináctileté praxi knihkupce příliš často nestává, mohu bez uzardění prohlásit, že Vaše knihy mne doslova uchvátily v tom nejlepším slova smyslu. Zejména Vašich Sedm životů a Cesta k absolutnu popisují právě ty oblasti života, které považuji za důležité - tedy proč vlastně tady na Zemi jako lidé prožíváme to, co prožíváme. Předestřete nám prosím na úvod krátké curriculum vitae vašeho současného a případně i minulých vtělení.
MV: Mohu odpovídat pouze za sebe a byl bych rád, kdyby čtenáři všechny moje odpovědi přijaly jako Marcelovy prožitky a chápání. Byl bych nerad, kdyby si někdo myslel, že chci poučovat a mám patent na pravdu. Všem se snažím sdělit: "Ničemu nevěř, vše si ale prověř...". Já sám nepostupuji v běžném životě jinak. Snažím se lidi poslouchat a potom sleduji jejich činy, jedině tak si "sám" opatřím reálný pohled na danou situaci a člověka. A co se týče našich vtělení, není tomu jinak... Každý z nás má za sebou mnohá lidská zrození a náš současný život je výsledkem sběru informací ze dřívějška... To vše vede k chápaní a ke změně našeho charakteru. Každý z nás se v minulých zrozeních ocitl v různém postavení, byli jsme slavní, chudí, bohatí, bezvýznamní či jsme měli v rukou moc... každý, jak si přál... Jsou lidé, kteří mají schopnosti nahlédnout do našich dřívějších zrození a sdělí nám, co jsme byli. Potom už záleží jenom na nás samotných, jak naložíme s těmito informacemi... Co se týče mně osobně a mých dřívějších zrození, tak já se moc nezajímám o to, co bylo, ale snažím se žít teď - v tomto okamžiku; proto nekladu důraz na to, co a kde jsem byl. Jsme tady teď - a teď je třeba na sobě pracovat, a o to se snažím. Když někdo jenom hledá kolem sebe zrození toho či onoho světce, může se totiž lehce stát, že nám uteče to nejdůležitější - pracovat na sobě samotném... Myslím si, že naše minulé zrození potvrzují naše činy, které teď v tento moment konáme.
JJ: Mnohokrát opakujete, že stěžejní je rozlišovat pozitivní a negativní energie svého konání. S tím lze jedině souhlasit. Existuje však podle Vás dobro a zlo? A zejména: je podle Vás zlo ŠPATNÉ a máme proti němu bojovat?
MV: Dobro a zlo, to je samozřejmě filozofická otázka, a já nejsem žádný filozof, ale úplně normální člověk, jako každý jiný. Chápu, že existují dvě energie: pozitivní (vývojová) a negativní (destruktivní). To všichni dobře cítíme kdy a jakou energii vytváříme. Dobro a zlo je už ocejchování těchto energií nějakým člověkem a jeho chápáním, a to máme každý jiné... Takže pro každého z nás je dobro či zlo odlišnou veličinou, která se často vzdaluje od skutečné reality. Může se tak stát, že ve jménu dobra pak budeme bojovat proti zlu s mečem v ruce a tímto bojem vytvoříme moře negativní energie a vybudujeme tak nové zlo, které však my samotní nevidíme a hlavně nechápeme. To je asi ten největší problém - chápat... O to se však stará naše ego, které nám přesně ukáže co nechápeme - to tak, že vytvoříme negativní energie... Touto tvorbou se však započíná proces, na konci kterého stojí pochopení, proč jsme se třeba naštvali a změna - příště se už nenaštveme. Je to však proces bolestný a všichni ho dobře známe... Takto každý z nás, ať chceme nebo ne - "bojujeme" s tím špatným v nás, ačkoliv vlastně vůbec nebojujeme, ale postupně chápeme...
JJ: Souhlasil byste se mnou, že postup na duchovní cestě je závislý spíše na množství investované energie, než na čase tomu věnovaném? Dalo by se říci, že posun nastane až po investování určitého nadprahového množství energie, a do té doby jenom stojíme na místě a spotřebováváme čas? Podobně jako auto běžící na volnoběh, které také spotřebovává palivo, aniž by se pohnulo z místa.
MV: Já chápu slovo "duchovní život" jako "život myšlenkový" a duchovní cestu, jako život samotný, tedy náš běžný den... Náš den je duchovní cestou a ta se odehrává v čase, který je prostředkem vývoje. Fyzická realita se pohybuje v čase a ten z ní dělá velice nejistou a stále se pohybující řeku, ve které plaveme a nemůžeme si ani na chvíli odpočinout... Takže neustále vytváříme myšlenky - energie, které jsou paradoxně na čase nezávislé. Tyto energie však vytváříme vždy ve dvou rovinách: pozitivní a negativní. A o to v našem lidském zrození asi jde - vytvářet myšlenky - to se dá jenom těžce zastavit. Touto tvorbou energií se vlastně neustále vyvíjíme dopředu a i když zdánlivě stojíme na místě, tak nepřešlapujeme, ale vytváříme energie, které pracují a vedou nás k chápáni proč tyto energie vytváříme... Na tento vývoj dostaneme tolik času, kolik potřebujeme... Čas samotný je také jenom energie, kterou "někdo" aktivně vytváří, stejně tak jako my aktivně vytváříme myšlenky, kterými se neustále vyvíjíme. Chápu to tedy tak, že čas není podstatný, ale spíše to, jakou energii a kolik jí vytváříme.
JJ: Myslíte, že to, čeho se bojíme nejvíce, se nám právě proto často stává? Proč?
MV: Strach, tato energie trápí každého z nás... Co to vlastně je tento nepříjemný program v naší hlavě? Bojíme se všichni a tato energie nám brání v rozhledu i činech. Přitom tento "program" si vytváříme my sami. Celý vývoj, jak ho já chápu, se odehrává na základě svobodného rozhodnutí - přání. Přejeme si tedy něco před naším zrozením a tak si každý z nás plánuje svůj osud v prostoru bez času a z místa odkud nejenom vidíme, ale i chápeme skutečnou realitu. Po zrození si však taky něco neustále přejeme... tato přání však tvoříme za účasti nového společníka - našeho ega. Přednost mají tedy přání z prostoru bez času, kdy jsme ego neměli, a náš osud byl plánován pouze ve prospěch vývoje všech bytostí, tedy i v náš prospěch chápání... Strach je také svobodné myšlenkové přání. Nejdříve vytvoříme představy negativních dějů a na závěr je znegujeme naším přáním - To nechci! Takže bych nazval strach jako naše svobodné negativní přání. Mnohdy je tak silné, ze se uskuteční i reálně. Mnohdy je to jenom prostředek k tvorbě negativní energie, která nám však ukáže dříve či později svou podstatu. Každá situace v životě je odlišná, stejně tak jako jsme odlišní my samotní, proto se nedá házet do jednoho pytle vše. I strach je pokaždé jiný a pokaždé vytvoří jiné výsledky...
JJ: Chudý vykřikuje: "KDYBYCH BYL BOHÁČEM, VŠECHNO BYCH ROZDAL". A právě proto se bohatým stane. Co teď? Myslíte, že absolutno takto "přehnaně" zkouší opravdovost našeho přesvědčení, podobně jako se vyhnilé dřevo vydlabává i v okolí ložiska, chceme-li opravit trám?
MV: Já chápu celý vývoj jako absolutní svobodu každé bytosti. Absolutno, jako nejvyšší bytost a energie zároveň nám do ničeho nekecá... je to náš nejlepší přítel, který nám zabezpečuje prostory a dimenze pro náš svobodný vývoj a posun v našem chápání. S nekonečnou trpělivostí a láskou pouze sleduje, jak se sami zdokonalujeme v chápání a tvorbě energií a to tak dlouho, až sami vytvoříme bytost Absolutna... Absolutno nás tedy nezkouší a neprověřuje - tyto zkoušky si na sebe připravujeme zcela svobodně a sami. Takže, když chudý vykřikuje, jak by vše rozdal, kdyby byl bohatý, tak možná, aniž to chápe odsuzuje všechny bohaté... proto si může v prostoru bez času - před svým novým zrozením naplánovat pohled z jiné strany a zrodí se jako boháč... pak zjistí, že se mu jaksi do rozdávání majetku moc nechce. Takto může člověk pochopit, jak neodsuzovat druhé, jak je chápat a jak nalézt cestu lásky ke svým bližním. Každá situace je však individuální a každý člověk neopakovatelný, proto bych opět nechtěl vše házet do jednoho pytle a na každou situaci v životě se dívám individuálním pohledem.
JJ: Píšete, že se nevtělené duše před vtělením domlouvají a "plánují" kdo a kde se s kým potká a kdo s kým bude co řešit. Jak je to však možné, když máme ve vtělení svobodnou vůli a můžeme přeci skutečnost "ohnout" úplně jiným směrem?
MV: Toto je otázka, která padá velice často a trápí hodně lidí. Jak je to tedy? Máme skutečně přesně naplánovaný osud? Nemůžeme tedy nic změnit? Jsme jenom loutky v nějaké divadelní hře? Jak tuto hru změnit? Kdo nám připravil tak náročný scénář??? Není to nikdo jiný než my samotní... Fór je však v tom, že my nevíme, co jsme si naplánovali a neustále bychom chtěli změnit náš osud k lepšímu - pro nás k lepšímu... Já chápu náš lidský osud, který jsme si zvolili před svým zrozením, jako ten nejlepší scénář vedoucí k nejrychlejšímu chápání nepochopeného. Před zrozením máme totiž nejlepší "výhled a chápání", nemáme ego a pohybujeme se v dimenzi absolutní lásky, víme však, že tyto informace a energie jsou jenom půjčka - sponzorský dar... proto si plánujeme nejrychlejší cestu, jak tuto energii sami vytvořit naším pochopením. Posledním svobodným přáním, před vklouznutím do fyzického těla, je zapomenout celý plán a zapomenout existenci "prostoru bez času" - kdybychom toto neučinili, tak bychom se nemohli dále vyvíjet, jdeme totiž do horšího... do světa, kde lze tvořit negativní energie... Takže náš osud si připravíme jako kulisy, které nás obklopují. Vše je naplánováno, vše se stane, jak jsme se dohodli se všemi bytostmi, které pak na zemi potkáváme. Kde máme tedy onu svobodnou vůli?!... Co můžeme ovlivnit?... Tu největší svobodu máme ale neustále v rukou - tvorbu myšlenek, tedy energií buď v pozitivní nebo negativní rovině a to záleží opravdu pouze na naší svobodné vůli. Žijeme pouze v daném okamžiku - teď. A teď máme tedy tu největší svobodu - jakou a kolik energie vytvoříme. Děje, které jsme si na sebe nachystali jsou pouhé kulisy sloužící jako prověrka našeho chápání a mysli. Co to znamená v praxi? Mohu opět mluvit jenom sám za sebe: já se snažím svůj osud přijímat jako děje, které mě chtějí navigovat a ukázat, kde mám mezery, co nechápu a kde dělám chyby... nebojuji se svým osudem, ale přijímám ho jako tu nejvýhodnější alternativu, i když jí ještě momentálně nechápu. Snažím se žít teď v tomto okamžiku a tvořit takové myšlenky, za které jsem kdykoli připraven nést odpovědnost... a opět jsme u tvorby energií ve dvou rovinách: pozitivní a negativní. Tyto energie ovlivňují pak prakticky celý další vývoj...
JJ: Co si myslíte o předávání odpovědnosti za naše rozhodnutí "vyšší instanci"? Třeba zákonodárcům ("to nemůžu udělat, protože je to protizákonné"), církvi ("to nemůžu udělat, protože je to proti desateru"), duchovnímu učiteli, "veřejnému mínění", manželce, apod. Neměl by člověk každé své rozhodnutí přezkoumat sám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když je to evidentně méně pohodlné a hrozí zde nebezpečí omylu?
MV: Všichni máme ego, a člověk, který tvrdí, že už ego nevlastní má ega tolik, že ho nevidí... Kdybychom opravdu plně chápali náš negativní princip - tedy ego a netvořili bychom ho, tak už se nezrodíme do fyzického světa. My ale tady jsme a tak bychom měli počítat s tímto společníkem, který je součástí naší bytosti. Ego - tento program má mnoho podprogramů, které perfektně a logicky spolupracují... Jedním takovým efektivním podprogramem je "lenost", nejenom fyzická, ale i duchovní. Proč bychom se snažili, když to může za nás rozhodnout nebo udělat někdo jiný... Proto tak rádi slepě věříme věcem, které nechápeme a bereme je za naše vlastní pochopení. Rádi předáme zodpovědnost druhým, abychom se pak mohli rozčilovat, jak byla zneužita. Vše má ale svůj smysl a přináší kýžené pochopení. Když budeme slepě věřit nějakému guruovi a on nás bude finančně nebo nějak jinak zneužívat, tak jsme na nejlepší cestě toto poznat a příště se už vyvarujeme slepé víře... Mohu říct pouze sám za sebe, že věřím jenom tomu, co sám chápu, co jsem sám prožil na vlastní kůži. Ostatní informace, které dostávám beru jako něco nového co vím - ale je to zapotřebí prověřit v praktickém životě. Snažím se pracovat tak, abych ničemu nevěřil a všechno si prověřil... Žijeme ve společnosti, ve které je mnoho morálních hodnot zvráceno... Je na nás samotných, jak se rozhodneme, jestli je budeme respektovat, nebo ne... opět je to na našem svobodném rozhodnutí - přání...
JJ: Řekněte nám prosím něco blíže o rozdílu života na principu "brát" a života na principu "dávat".
MV: Všichni žijeme v moderním tržním a konfliktním světě, který ovládá princip "brát". Všeobecně se uznávají destruktivní principy ega jako ten správný směr vývoje. Kdo toho co nejvíce vlastní, ten je "lepší" člověk a v životě toho hodně dokázal. Tento princip brát pro sebe co nejvíce si hodně z nás vyzkoušelo na vlastní kůži... můžu konstatovat podle sebe, že když jsem takto žil a byl relativně úspěšný podnikatel, tak jsem procházel tou nejbeznadějnější částí svého života. Čím jsem byl bohatší, tím více jsem byl sám, odsuzoval lidi, povyšoval se a ztrácel lásku do které jsem si s chutí ještě kopnul! Život paradoxně ztrácel na svém smyslu i když se můj trezor plnil bankovkami... Myslím, že naše doba a svět takto momentálně funguje a ani si nevšímáme, že se řítíme do záhuby. Likvidujeme přírodu a lidské vztahy jsou neřešitelným problémem. Vše je postaveno na nedůvěře a prospěchu jednoho na úkor ostatních - tedy na principu brát. Jak dlouho to ještě může vydržet? Naopak, když se podíváme kolem sebe, celý zbytek vesmíru funguje na principu opačném, tedy na principu "daru" - Slunce svítí a neočekává za svou energii, kterou daruje všem bytostem, žádný zisk... Matka porodí dítě - daruje mu život a lásku, neúčtuje hned fakturu za porod... Dýcháme vzduch, který nám příroda daruje, aniž by na tom chtěla nějakým způsobem vydělat... Můžeme se podívat jenom kolem sebe a hned uvidíme, kdo na jakém principu funguje a který z principů je vývojový a který vede k destrukci...
JJ: Co si myslíte o metodách zenových mistrů, kteří čekají, až se zeptáte, a pak vám buď pro vás nesrozumitelně odpoví nebo vás rovnou přetáhnou holí po zádech?
MV: Tak, to nevím... Sám ani přesně nevím co nějaký ten Zen vůbec je... Jsem "duchovní amatér" a nemám žádné vzdělání, co se týče různých duchovních směrů. Nemůžu tedy soudit... Když má ale někdo zapotřebí, aby dostal holí po zádech, tak je to naprosto jeho věc. Každý má nezadatelné právo svobodně se rozhodnout, jakou cestou půjde a nikdo by mu neměl do tohoto rozhodnutí kecat... Já se snažím žít tady a teď, holí bych se mlátit nenechal!
JJ: Často se bojíme dávat lásku, i když bychom vnitřně až mučivě chtěli. A často tuto lásku přesměrujeme na domácí zvířecí mazlíčky. Funguje to?
MV: A jsme opět u strachu... Každá bytost pociťuje potřebu dávat lásku - je to přirozené, celý vývoj směruje k pozitivní energii, kterou můžeme nazvat láskou. Jsme opravdu šťastni jenom tehdy, když můžeme někomu naši lásku dávat - tedy opět princip daru... Tato lidská láska má však jeden problém - není trvalá a může rychle skončit. Proč? Lidskou lásku tvoří člověk a jak jsme si řekli, každý z nás má ego pomocí kterého lze vytvářet negativní energie - ty zastavují pozitivní toky myšlenek a je po štěstí... Všichni to moc dobře známe, párkrát nás lidská láska zklame a ke slovu přichází strach. Uzavíráme se a radši přesměrujeme naši lásku někam jinam, kde je bezpečno a kde nás nikdo nezklame. Proto se často člověk upne na zvíře, ke kterému směruje svůj veškerý citový život. Znám to moc dobře, když jsem se rozváděl, tak jsem svou fenku "Megie" miloval ze všech lidí nejvíce... Chudák pejsek... Megie nevěděla jak mi má vrátit takové množství lásky. Já jsem očekával, že od ní dostanu podobné energetické pole lásky, jako jsem jí odesílal... Ona se snažila, jak to jenom šlo... ale já nebyl nikdy uspokojen! Proto jsem jí miloval více a více... Pejsek má ale jinak postavené vědomí a proto může vysílat jenom "pejskovou lásku" a já ji nutil aby odesílala lidskou energii. Myslím, že jsem jí trápil. Během doby jsem to pochopil a stali jsme se opravdovými přáteli, jako člověk a pes. Napravil jsem tedy své chápání a po Megie jsem nechtěl, aby suplovala v mém životě ženu. Dostal jsem tedy lekci, jak nemít strach z lidské lásky, jak neočekávat, nebrat a jenom dávat...
JJ: Připadá Vám, že musíte někdy úmyslně nepoužívat všechny své znalosti, abyste mohl normálně fungovat v lidské hře zvané život? Pokud jsem se tedy srozumitelně vyjádřil.
MV: Já jsem úplně normální člověk, jako každý jiný a mám taky své problémy s egem. Neřekl bych, že mám znalosti, které by mně bránili se pohybovat a normálně fungovat ve hře zvané život. Možná tuto úžasnou hru chápu jinak a proto mě strašně baví... Když člověk více chápe své okolí, tak ho má i radši a váží si každého okamžiku, který umožňuje další nové pochopení. Prožil jsem za posledních pár let neuvěřitelné kotrmelce a chci se podělit o svůj příběh s každým, kdo má zájem. Proto jsem začal všechno sepisovat a tak se během devíti měsíců podařilo vydat pět knížek. Jsem vděčný všem kamarádům a přátelům, kteří napomohli těmto knížkám na svět. Myslím, že vše, co jsem prožil mi pomohlo lépe chápat a orientovat se nejenom v sobě, ale i ve světě kolem sebe, myslím, že jsem nalezl v sobě štěstí, které se teď snažím poslat dále... jako dar...
JJ: Čtete ještě knihy? A nebo píšete?
MV: Já a číst knížky?!?! Tak to jsem ve svém životě musel opravdu jenom z donucení... Nikdy mě nebavilo číst. Jako dítě jsem přečetl Drakulu a Toma Sawyera, ale trvalo to nepřiměřeně dlouhou dobu. Později jsem sice přečetl všechny dostupné mineralogické knížky, ale to jenom čtením obrázků... I dnes mi čtení dělá problémy, jaksi mě to bytostně nebaví. Dokonce ani knížky co jsem napsal jsem nečetl... Kromě Cesty k Absolutnu - tu jsem poctivě kvůli obsahovým korekturám celou přečetl od začátku až do konce. Já vlastně ani nepíšu. Všechny texty diktuji. Vypnu myšlenky a ono to jede samo... Můj tatínek je skvělý písař a maminka první čtenář, či spíše posluchač. Takto vznikají knížky. Je to velice rychlé a napsat knihu netrvá většinou déle než 26 dnů práce. Pro rok 2004 už neplánuji nové psaní, ale v příštím roce uvidíme... nechte se překvapit... a děkuji za zajímavé otázky... Marcel.
JJ: Děkuji Vám za rozhovor.
